„Nápad dobrý, ale se psem nás určitě nebudou nikde chtít,“ pomyslela jsem si. A pak mě napadlo, že rodinná chalupa bude v týdnu před prázdninami určitě volná. Takovou příležitost jsme si tedy nemohli nechat ujít.
Usedlost je v malebných jižních Čechách, skoro na Vysočině a co je podstatné, je na samotě u lesa, téměř na konci světa. Nikde ani živáčka. Všude kolem jen louky, pole a v protějším kopci zmíněný les, který je z části v soukromém a z malinké části i v našem rodinném vlastnictví. Hranici pozemků vytyčuje idylicky zurčící potok plný raků a pstruhů. Jediný hluk tu vytváří splav a ptáci, kteří nezpívají, ale řvou. Orli mořští tiše krouží nad hlavou, srnky a zajíc chodí po zahradě, zmije, užovky a ještěrky se vyhřívají na kamenech, sršni létají kolem střechy, včelky jemně bzučí v korunách stromů a ropucha sídlí v dřevníku. Skutečně zemský ráj to na pohled. Určitě i vy vidíte tu idylku.
Foto - orel mořský
Už při příjezdu po osmé večer nás zaujal neobvyklý hluk na okolních loukách, spojený s pohybem traktorů s obracečkami. Uchlácholili jsme se vědomím, že seno se udělat musí a při tak suchém počasí bude vše rychle zabalíkováno a svezeno. Rozhodně mi to nezabránilo jít se okamžitě projít se psem. Ptáčci ještě cvrlikali a včelky krásně bzučely v korunách lip. Najednou mi ten bzukot začal připadat nějak moc intenzivní. Kouknu se pořádně a těsně před sebou vidím rozvášněný roj včel, který přemýšlí, kde by se usadil a koho by po cestě ztrestal.
„Kdo uteče, ten vyhraje,“ zavolala jsem na psa. Bobina měla naštěstí stejný názor. Už dlouho jsem takhle rychle neběžela. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsme se obě dostaly do domu a já zabarikádovala okna i dveře a zavolala včelařům. Po chvíli jsem se odvážila vyplížit do auta a vydala se na obhlídku. Včely už ukázněně seděly v jednom hroznu a nechaly se klidně odchytit. Nic nám tedy nebránilo, vypít si v poklidu lahvinku vína.
Foto - roj včel
Do dalšího dne nás probudily podivné ječivé zvuky, prolínající se s rachotem, připomínajícím příjezd tanku. Po bližším ohledání jsme zjistili, že to, co slyšíme, není válka, ale dřevorubci a harvestor neboli lesní kombajn. V protější stráni začala těžba dřeva. Každý den od osmi ráno do osmi večer byl takový rámus, že ptáci nebyli slyšet, zmije, užovky a ještěrky zalezly, srnky se zajícem dostaly infarkt a ropucha se schovala do květináče. A my na to koukali, jako když nám uletěj včely. Ale chápu, kůrovec a stáří lesa, jednou to přijít muselo. „Co naplat, budeme jezdit na výlety. V tomhle nebudeme,“ dohodli jsme se.
Foto - harvestor v akci
Naším prvním cílem se staly asi deset kilometrů vzdálené lesy, kam každý rok jezdíme na houby. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dojeli do cíle a tam žádný les nebyl... Druhý den jsme se vydali na zříceninu hradu Choustník. Těšili jsme se, jak si užijeme krásný výstup lesem. Výstup jsme si užili, jen ten les už tam nebyl... Nakonec jsme zjistili, že jediné ticho se snad dá najít pouze na hřbitovech, kam jsme kupodivu mohli i se psem na vodítku.
Foto - cesta na hrad Choustník
Návrat domů z té „oázy klidu“ do rušné a uspěchané Prahy nám připadal jako balzám na nervy.
Posléze bylo dodatečně zjištěno, že se s tím těžaři nemazali. Nejen že po nich na svahu zůstala spoušť, ale na několika místech i zcela zničili část koryta potoka. Rozvalili harvestorem jeho břehy a pronikli až na náš pozemek, který rozjezdili. Stromy, které jim tam překážely, vytěžili a částečně naházeli do potoka i do vedlejšího potůčku. Po nás potopa. Všechno už sice řeší Policie ČR a prý bude zjednána náprava, ale tomu by věřil jen blázen.
Co na to ještě říct? Jó, člověk míní, ale harvestor a především lidská blbost mění.
Foto - Co zbylo z lesa
Úvodní ilustrační foto Pixabay, všechny ostatní fotografie Alena Velková
(Fotografie uvádím jen pro lepší dokreslení příběhu i přes to, že nejsou příliš zdařilé.)
