Severoafrický stát Tunisko má skoro stejně obyvatel jako Česko, i když je rozlohou 2x větší. V roce 1881 bylo obsazeno Francouzi a nezávislost získalo v roce 1956.
Měnou je tuniský dinár (TND), který se dělí na 1000 millimů. Kurz vůči euru je dlouhodobě poměrně stabilní (3,25 až 3,35 TND za 1 euro, tedy 1 TND je cca 7,50 Kč) a je na všech místech po celém Tunisku, tj. v hotelech, směnárnách i jinde, jednotný. S potvrzením o výměně se dají přebytečné TND vyměnit zpět za eura, i když v o něco horším (ale opět jednotném) kurzu.
Vedle autobusové sítě lze k levnému, pohodlnému a spolehlivému cestování doporučit vlak. Pokrytí vlakovou sítí je celkem slušné, bez problémů lze cestovat prakticky po celém Tunisku, podél pobřeží i do vnitrozemí. Podél pobřeží od města Sousse přes Monastir do Mahdie se vlak nazývá Sahel (Métro du Sahel) a má celkem 30 zastávek. Jedno pásmo, což je cca 20 minut jízdy, stojí 275 millimů na osobu (např. trasa Monastir – Mahdia jsou 4 pásma a jízda cca hodinu dvacet minut stojí 1,100 TND na osobu).
Naopak poměrně dražší jsou pro české návštěvníky telekomunikační služby. Cena za volání do ČR je 66 Kč/min., příchozí volání 54 Kč/min., SMS 12 Kč, MMS 10 Kč a cena za data je 300 Kč/MB.
Od 90.let do současnosti jsem navštívil většinu turistických letovisek od severní Tabarky přes hlavní město Tunis a nedaleké Kartágo a romantický Sidi Bou Said, a dále směrem na jih Nabeul, Hammamet, Sousse, Monastir (na úvodním obrázku k článku je hrobka prvního tuniského prezidenta Habíba Burgiby v jeho mauzoleu), ostrov Djerbu a letos na jihu Mahdii.
České seniory dělí od stovek kilometrů pláží s bílým pískem, průzračného moře a všudypřítomné vůně jasmínu pouhé cca tři hodiny letu. Vízum není třeba, pro tuniské úřady je však třeba vyplnit tzv. vstupní kartu. Letní příjemné počasí je od května do října. Tunisko nemá zavedený letní čas, a proto v období letního času v Česku je paradoxně v Tunisku o hodinu méně! Do zásuvek není třeba žádná redukce, napětí je 220 V. V zemi nehrozí ani žádná neobvyklá zdravotní rizika. Prostě nejen pro české seniory pohoda. A k ní doporučuji vychutnat si místní gastronomii i nápoje, což lze i v hotelech včetně all inclusive. Všeobecně je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně kuskus, což je spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa; při přípravě se nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem a podává se se zeleninou nebo dobře kořeněným masem. Pro orientaci a inspiraci uvádím další zajímavosti z místní kuchyně, v níž je pro nás nejpozoruhodnější pokrm mloukhia.
Harissa - speciální ostrá pasta z chilli papriček, česneku, soli, olivového oleje, koriandru a římského kmínu. Je oblíbená též v Maroku a Alžírsku.
Chorba – mastná papriková polévka ve formě vývaru z ovčího, skopového nebo jehněčího masa vypadající jako gulášovka, zahuštěná těstovinami (mimochodem těstoviny jsou v Tunisku až 10x levnější než v Česku při stejné kvalitě; např. sáček 0,5 kg vyjde v přepočtu na 4 Kč). Vaří se s praženou zelenou pšenicí a podává se s citronem.
Kefta – grilované kuličky sekaného jehněčího masa, obvykle kořeněné kmínem a koriandrem.
Tajine – směs zeleniny, masa a vajec připravená ve speciální hliněné nádobě, často dochucená sýrem či podávaná se špenátem či jinou chuťově výraznou zeleninou.
Merquez – pikantní párečky ze skopového masa.
Ommek houria - salát z mrkve vařené s římským kmínem. Poté se k tomu přidává olivový olej, tuňák a vajíčko
Mechouia – pikantní salát z grilované zeleniny, obvykle ze směsi sladkých i pálivých zelených paprik, rajčat, česneku a cibule dochucené olivovým olejem a harissou. Takto se podává jako příloha. Pokud se podává jako hlavní jídlo, přidají se kousky tuňáka či sardelek a obloží se vajíčky natvrdo, olivami či kapari. Přikusuje se bageta.
Chiche taouk – grilovaný marinovaný kuřecí špíz.
Ojja a chakchouka – podobají se trochu leču, protože jejich základem jsou rajčata a paprika. Lze přidat vajíčko. Ojja obsahuje jen rajčata, papriku, harissu a vejce, chakchouka má navíc i brambory, případně jiné přísady (lilek, sýr). Ojja se složením může místně lišit a obsahovat též kousky ryby, masa nebo mozečku uvařené v omáčce z rajčat a pálivých paprik, ochucené především česnekem, mátou a koriandrem.
Brik - taštička z listového těsta tenkého jak papír smažená v olivovém oleji. Může být plněná tuňákem a vajíčkem nebo tuňákem a sýrem, případně bramborovo-tuňákovou směsí. Zvenku je křupavá, uvnitř vláčná a šťavnatá. Prostě lahůdka!
Mloukhia – tradiční tuniské jídlo, dušené hovězí nebo jehněčí maso, které se vaří v omáčce připravené z prášku jutovníku zeleninového (Corchorus olitorius) s olivovým nebo slunečnicovým olejem. Jutovník je jednoletá rostlina z čeledi slézovitých (proto se jí také říká židovský sléz) a podle toho vypadá i omáčka. Je na pohled velmi tmavá, tmavozeleně opalizující až skoro do černa. Neznalý člověk má vjem, že maso plave jakoby v surové ropě a instinkt mu skoro velí, tento pokrm nejíst. Což by ale byla chyba.
Co se týká nápojů, zajímavostí je odlišná příprava čaje. Čaj se nezalévá horkou vodou, ale vaří se, a silný „vývar“ se podává ve skleničce velikosti většího panáka a obvykle se rovnou hodně osladí a ozdobí mátou. Z alkoholických nápojů doporučuji zkusit místní destiláty.
Cedratine – tuniský citrusový likér o síle 35 až 40 % připravovaný ze sladkých citrusových plodů – cedrátů (Citrus medica) o hmotnosti až 3 kg s téměř nepoživatelnou dužinou a silnou voňavou kůrou, která se maceruje (louhuje) ve vinném lihu.
Tibarine - tuniský sladký likér o síle 45%, jehož základem jsou datle, ale přesné ingredience (bylinky a koření) a recept jsou drženy v tajnosti. Je nepatrně podobný Jägermeisterovi.
Boukha - tuniský národním nápojem z fíků o síle 36 až 40 % někdy označovaný jako „fíková brandy“. Lze pít samotná s ledem nebo v pokojové teplotě, často se míchá s nealkoholickými nápoji.
Závěrem přeji všem příjemný pobyt a cestování v Tunisku. Ochutnejte ho a užijte si ho.