Já se už dva měsíce pokouším vypátrat, co se v naší rodině událo za posledních 40 let. Máme s manželem za pár měsíců výročí svatby a já si řekla, že mu dám jako dárek povídání, ve kterém zmapuji naše společné roky. Zdálo se to jednoduché, ale není. Procházím staré maily, které jsem psala kamarádkám, ale ty zachycují jen posledních 20 let a ještě můžu být ráda, že se moje maily zachovaly. Procházím fotografie, které něco připomenou, ale ty z doby před digi fotografiemi není jednoduché přesně časově zařadit, chybí jim metadata. Něco ze života napoví doklady z rodinného archivu, ale i tak zůstávají některé roky prázdné.
Můj táta si psal heslovitý deník téměř celý svůj život, třeba jen jaké bylo počasí, já se k tomu nikdy nedokopala. Našla jsem dopisy, které jsem psala manželovi v letech 1987 a 1988 z lázní, on byl doma s našimi dvěma malými dětmi. Když jsem dopisy četla, tak už jsem si na některé situace vůbec nevzpomínala, jakoby je psal o někom jiném.
Člověk by řekl, že zmapovat přítomnost je jednoduché, ale opak je pravdou. A z čeho budou čerpat naši potomci informace o našem životě, když existuje GDPR, dopisy po nás nezůstanou a naše maily zůstanou zaheslované?
A tak chci navrhnout - napište někomu, koho máte rádi, dopis, takový ten normální, papírový, ne mail nebo sms. Něco, co by si adresát mohl schovat, a za dvacet let, když si ho znovu přečte, bude z něj cítit, že ho pisatel měl rád a myslel na něj. A až ho najdou vnoučata a pravnoučata, bude pro něj pozdravem z dávných časů.
P.S. Pokud se budete chtít pustit do podobného bádání, začněte tak půl roku předem, měsíc na to zdaleka nestačí. Psala jsem téměř každý den, hledala v různých podkladech - fotografie, smlouvy, listiny, maily, schované dopisy... Mám zatím sto stránek neupraveného textu, vybavují se mi další a další vzpomínky a já zdaleka nejsem hotová. Možná o vánocích?
