Mezi takové patří například skutečnost, že děti přijaly víru, kterou nám předali za nelehkých podmínek naši rodiče. Víru, o níž se můžeme opřít v čase těžkostí. Víme, že těžkosti budou spíš přibývat než ubývat.
Další kategorii tvoří radosti z určitého překonání sama sebe. Někdy tomu těžko věřím, ale těší mě, když přemluvím své tělo, aby vystoupalo proti kopci do domova seniorů, abych si s lidmi téměř o generaci staršími povídala jako dobrovolník. Vždyť je to výsada. V naší rodině už nejstarší členy nemáme. Užívám si to prolínání světů, i když někteří vnímají už hodně málo. Jiní naopak mají elánu a pozitivního přístupu na rozdávání. Docela často si z této nabídky nějakou tu radost odnesu a doufám, že i přináším.
Pak jsou radosti malé, řekněme situační. Neobvyklý zážitek mi dopřála porucha internetu v domě. Tuto poruchu se mi podařilo k synově radosti odstranit a dostalo se mi patřičného uznání. Děti rozpojily při hře kabely pod stolem. Tento druh závady se nacházel mimo myšlenkové spektrum architekta umělé inteligence. Stačila na to babiččina zkušenost. To opravdu potěší.
Radost téměř bláznivou mi paradoxně připravila návštěva hřbitova. Lépe řečeno, možnost se z návštěvy hřbitova vrátit domů. V letních dnech jezdím zalévat květiny na hrobech až navečer. Dny jsou dlouhé, nevěnovala jsem pozornost zavírací době hřbitova. Jezdím na elektrokole, které si beru sebou i za bránu. Pokud nikoho neruším ani nepohoršuji, mezi jednotlivými hroby se na něm i popovezu. Jinak ho vodím. Když jsem splnila všechny své povinnosti, vracím se k bráně. Je zavřená. No nic, zkusím další. Taky zavřená. Ó hrůzo! Obhlížím terén – tady po tom malém zatravněném svahu bych se mohla dostat na tu zídku, kolo bych přendala přes nevysoké kovové sloupky, které jsou na zídce v řídkém rozestupu, kolo spustím podél zídky a pak se sešoupnu sama. K mé velké radosti byl za zídkou stojan na kola. Svůj dopravní prostředek jsem tedy pustila mezi stojan a zídku, ani si nenatloukl, čehož jsem se velmi obávala. Sedla jsem si na zídku, svezla se dolů na zem, též bez úrazu. Uf. V tom se rychlým tempem přibližují k bráně hřbitova dvě ženy, zřejmě matka středního věku s dcerou. „Je zamčeno,“ volám na ně. Dámy nechtějí uvěřit. „To není možné.“ „Ale je, proč bych tady jinak lezla přes zeď?“ Návštěvnice na sebe mrkly: „Jdeme taky.“ Šup na stojan, na zídku a mohly realizovat svůj úmysl rozsvítit svíčku na příslušném hrobě. To bylo radosti. Nejen, že jsem celé dobrodružství přežila bez úrazu, kolo bez závady, navíc jsem se stala inspirací, kterou bych tedy sama od sebe nevymyslela.
Určitý bonus mi přineslo i varování meteorologů, abychom my 65+ nevylézali zbytečné do horkých letních ulic. No, není to nádhera? Zatemníte okna, uděláte si něco dobrého k pití, máte alibi na to, že nemusíte nic moc dělat. Můžete číst a psát a zase číst a zase psát. Navíc téma, které je do letní soutěže vypsáno „moje seniorské radosti“ působí jako lék na různé strachy, pochybnosti a dokonce i na sebelítosti. Prostě se musíte probírat radostmi a to je dobře.
