Žalování jako cesta vzhůru
Ilustrační foto: Pixabay

Žalování jako cesta vzhůru

3. 8. 2023

Někteří lidé si myslí, že když budou na druhé žalovat, pomlouvat a jinak manipulovat, tak si zvýší svou cenu. Především se to děje v práci a dalších oblastech života, kde si lidi nemůžeme k sobě vybírat a nejde se jim vyhnout. Jeden z motivů, proč někteří tak konají, že si myslí, když budou poukazovat na chyby druhých zamaskují své prohřešky. Podle nich je nadřízení potom lépe vyhodnotí.

Bohužel, velká skupina vedoucích tento způsob využívá jako kontrolu a zpětnou vazbu svého svěřeného kolektivu. Dělal jsem vedoucího provozu a měl jsem v pracovním kolektivu dvě ženy, které na sebe neustále žalovaly. Asi se neměly rády a záviděly si, i když neměly co. Lezlo mi to na nervy a zdržovalo mě to. Zavolal jsem si je a povídám: „Ty jsi říkala o Marušce to a to. A ty zase o Aničce něco jiného. Vyříkejte si to tady“. Mlčely. Měl jsem od té doby klid. Také ostatní tu „činnost“ značně omezili.

Jak proti takovým lidem bojovat? Nastoupil jsem do úřadu, kde jsme pracovali ve dvojicích a kolegyně na mě permanentně donášela. Pan ředitel z toho také neměl radost. Musel to řešit. Co s tím? Jak ji zastavit? Dostal jsem nápad, když veřejně „vykřičím“, co dělá, tak její ohavné konání možná omezím. Každý bude mít informace, co je to za mrcha. Počkal jsem si, až bude porada a budeme v plném počtu. O přestávce jsem zvýšil hlas, aby to všichni slyšeli: „Jano, pokud máš ke mně výhrady, byl bych rád, kdybys mi to řekla do očí a následně jsme si to vyříkali. Nechci, abys na mě žalovala u nadřízených“. Lidé si udělali o ní obrázek a vzpomněli si, že se její „činnost“ týká i jich. Po tomto veřejném pranýřování, které se jí nelíbilo, žalování sláblo. Nakonec mí nadřízení vyhověli mé žádosti a chodil jsem na kontroly s někým jiným. Také teď ve škole, když děti na sebe žalují, tak pokud to není něco vážného, tak jim sdělím, že žalování nemám rád.

Na žalování mě pojí velmi zajímavá vzpomínka. Každý rok jsme se sjeli všichni inspektoři, kteří dozorovali výrobu mlýnských, pekařských, cukrářských výrobků a těstovin, na celostátní poradu v některém městě v České republice.  Tentokrát to bylo v našem městě. Radili jsme se v jedné renomované pekárně, cukrárně a výrobně lahůdek. Pan majitel byl zvláštní osoba, ale odborník. Jeho výrobky nemusely mít reklamu. Prodávaly se samy. Dokonce v obchodním řetězci dostal cenu, kterou chtěl. Samozřejmě vyjednávaní bylo i o nátlaku. Nevíte, jak se to dělá? Zavedou vás do místnosti, kde je šero a kterou neznáte a neumíte si ji představit. Také další finty. Tato manipulace se učí v oboru marketing na některých vysokých školách. Podle mě je to svinstvo, které by se mladí neměli učit! To do školních osnov nepatří. Nakonec prohráli a přistoupili na jeho podmínky. Proč? Měl nejlepší chleba a lidé si ho žádali. Vystudoval stejnou odbornou školu jako já. Potravinářskou v Pardubicích. Tehdy to byla vstupenka do zaměstnání. Dnes je to o ničem. Po studiích začal pracovat jako technolog v pekárně. Potom se dal na vojnu. Téměř dvoumetrový voják prý tahal v Afganistánu i pytle s ostatky zabitých nepřátel. Nezraněn se vrátil, vzal si úvěr a postavil na zelené louce moderní pekárnu a cukrárnu. Později přidal k rohlíkům ještě lahůdky. Ta válka je v něm stále. Neustále nosí u sebe pistoli. V jeho pekárně válely těsto vedle sebe dvě ženy. Navzájem se nenáviděly. Jedna na druhou žalovaly a dělaly si naschvály. Pan majitel je měl plné zuby. Zavolal si je do své kanceláře a posadil naproti sobě. Vytáhl revolver, natáhl ho a položil mezi ně. „Když s tak nenávidíte, zvedněte pistoli a jedna druhou zastřelte“! Ženy zbledly a blekotaly. Asi tam v komoře náboj nebyl, ale byl od nich pokoj.

Myslím si, že s tímto nešvarem se skoro setká každý. Mám známou, důchodkyni. Na pár hodin denně ještě pracuje. Ne kvůli penězům, i když se hodí, ale hlavně, aby byla mezi lidmi. Je vdova a samotné jí je smutno. Divil jsem se, proč ředitelka je k ní odměřená, když ostatní jsou s její prací spokojeni? Proč ji smlouvu neprodloužila? Šéfová se totiž s jednou kolegyní pravidelně radí v personálních otázkách. Na její názor dá a ostatní ji nezajímají. Ta na ní žalovala a pomlouvala ji. Proč? Potřebovala její místo pro svou známou. Výhoda důchodce je ta, že je svobodný. Nezemře hlady a má na složenky. Nemusí být v kolektivu, kde ho nadřízený nechce.

 

životní postoj
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Pane Berko, vztahujte si na sebe co chcete, je to vaše volba a zřejmě k tomu máte své důvody. Ne všichni šéfové jsou chudáci, kteří musí řešit neshody problémových zaměstnanců, dokonce jsou i tací, kteří některé "spolehlivé" zaměstnance finančně zvýhodňují za to, že jim donášejí, jak o nich podřízení smýšlejí. A jen tak mimochodem, co jsem podle vašeho vyjádření, se mě absolutně netýká, neboť to co píšete o mně, vypovídá o vás.
Jindřich Berka
Paní Caklová, vy jste opravdu na hlavu. Musím to tak říci. Pořád musíte na autory útočit! Jste podle mě jednoduchá bytost, která možná závidí, že neumí nic napsat. Na základě čeho jste zjistila, že píšu o svém žalování? To je nehoráznost. Prostě zlí lidé se vyskytují i zde.
Jitka Caklová
Žalování a donášení = šplhání-se nahoru "po cizích zádech" a je hnusným projevem vlastní neschopnosti být dobrým člověkem. Nikoho nesoudím, neboť vím, že člověk spokojený sám se sebou to nedělá, nemá to zapotřebí. Zároveň nevěřím, že kdokoliv takto věrohodně dokáže psát o čemkoliv, co sám nikdy nedělal.
Jana Jurečková
V jednom pracovním kolektivu měla moje spolupracovnice pocit, že ji špiním, donáším na ni. A já řekla dost. "Musíš být konkrétní, řekni, kdo to říkal a čeho se donášení týkalo, jinak si budu myslet, že sis to vymyslela!" A bylo ticho a od té doby jsem měla klid.
Zuzana Pivcová
Některý vedoucí to musí mít se žalobníčky dost těžké. Vadí mi ale takoví šéfové, kteří na jedné straně odkývají pravdu jednomu, zatímco na druhé straně druhému. Spoléhají se na to, že to s těmi žalobníky nebudou muset řešit mezi "šesti očima". Takový postup velmi nesnáším. Díky za příspěvek.
Jana Kollinová
Žalování schvaluje málokdo. Přesto existuje pro některé typy práskání podpora ve schválených legislativních ustanoveních. Jen musí mít ten správný obsah a "štábní kulturu."

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.