Spousta mých vrstevníků škudlí na sobě, aby jim zůstaly prostředky, které investují do vnoučat. I když, pozor, nejde o investice, ale z mého pohledu o hloupé utrácení. Mám pocit, že dnešní děti neznají věty typu: To si nemůžeme dovolit, to je příliš drahé, to je zbytečné, na to nemáme….
Já jsem taková slova v dětství slyšela běžně a nemám pocit, že by to na mně zanechalo újmu. Můj syn říká, že kdyby nemohl dětem dopřát vše, co chtějí, měl by pocit selhání. Má zaměstnání, souběžně podniká, připadá mi uhoněný, nervózní, ale neustále s dětmi jezdí do aquaparků, na různé atrakce, na drahé dovolené. Dcera se chová podobně. Vnoučata mají pokojíky zavalené hračkami. Nedávno jsem měla dvě vnučky u sebe doma, bylo vedro, tak jsem navrhla, že půjdeme k vodě. Byly nadšené. Naložila jsem je do auta, dojely jsme k řece, znám tam takové pěkné místo, kam chodím už od mládí. Byly zaražené a pak řekly, že tam být nechtějí. Že na zemi ležet nebudou. A že řeka je určitě špinavá. Že tam nejsou skluzavky a slunečníky. Do řeky fakt nevlezly, na deku si nesedly. Pak měly žízeň. Čaj v termosce nechtěly, že chtějí do restaurace. Je jim dvanáct a třináct let. Když jsem se cestou zpět zastavily v restauraci, začaly si objednávat drahé džusy, zmrzliny. Já opravdu nemám na to, abych dala sto korun za jeden fresh džus. Já si ho nedávám, tak jsem ho odmítla koupit i jim. Bylo vidět, že jsou naprosto zděšené. Kdybych jim měla dopřát za ten den vše, na co si ukázaly, přišel by mě ten výlet na víc než tisícovku, a to nepočítám benzín.
Nikdy dříve bych nic takového neudělala, ale protože takových zážitků bylo víc, řekla jsem synovi i dceři, že pokud vnoučata mají takové nároky, prostě na jejich uspokojování nemám peníze. Prostě nemám na to je neustále někam vozit, kupovat drahé vstupenky na různé atrakce, tam kupovat jídlo, pití, zmrzliny. No tak to jsi měla říct, řekla dcera a vypadala překvapeně a trošku uraženě.
Krátce poté mi syn přivezl vnuka s tím, že mají na víkend pozvané malíře, tak že pro něj bude lepší, když bude u babičky. Tak jsem měla kloučka na víkend. Chtěl jít na pizzu. Řekla jsem, že na to nemám, že sama na pizzu nechodím. Koukala jsem, že v pizzerii kousek od nás už ta placka stojí dvě stovky. Nechci, děkuji, nedám. Kluk byl evidentně naštvaný. Vytáhla jsem z mrazáku nanukáč. Řekl, že je hnusný, že jí jen určitou značku, jakou, už nevím, já ji vůbec neznám, takže je asi tak drahá, že na ni preventivně v krámě můj zrak ani nespočine.
Potíž je v tom, že druhé babičky jsou štědřejší. Nevím, kde na to berou, možná jsou méně sobecké než já a jedí suchý chleba, aby vnoučátka mohla na pizzu, aby jim mohla dopřávat vše, na co si ukážou.
Nedávno se dcera stavila neočekávaně s holkama, ty šmejdily po kuchyni, po lednici a pořád, že něco chtějí. Já neměla žádné sladkosti, já takové zásoby nedělám. „Babi, ty nemáš čokoládu?“ divily se. „Nemám, já si čokoládu nekupuju.“ „A ty jsi nevěděla, že přijdeme?“
Takže se automaticky očekává, že když přijdou, babička musí mít připravenou čokoládu, ovšem pozor, kvalitní, ne že by přijaly jakoukoli. Několikrát se mi stalo, že jsem jim dala nějakou čokoládovou tyčinku, ony do ní kously a pak ji odložily.
Teď mi vnučka říkala, že jezdí zásadně do hotelů, kde je vířivka. Nevím, co na to říct. Třináctiletá holka mele o tom, že bez vířivky by k moři nejela. „Když jsi u moře, tak na co potřebuješ vířivku?“ ptala jsem se. „Protože vířivka je super,“ řekla.
Mladí nejsou nijak extra bohatí, mají hypotéky, v práci se honí. Mám pocit, že vše, co vydělají, rozfofrují. Je to jejich věc, ale nevím, proč se to očekává i ode mě.
Nevidím nic špatného na tom, když na výlet vezmu termosku s čajem a doma připravené chleby. Holky se tváří, že to je fuj, chleby si stejně nevezmou, čaje se nenapijou a pak si doma stěžujou, že měly hlad a žízeň. Dcera se mě ptala, jestli jsem jim nedala na výletě nic k jídlu. Řekla jsem, že jsme měly chleba se šunkou a se sýrem, ale že ho odmítly. „No jo, to jim moc nejede, měla jsi jim tam něco koupit,“ řekla.
Rozhodla jsem se s tímto problémem svěřit, protože si myslím, že se týká hodně nás babiček a dědečků. A že se o něm nemluví. Mnohdy máme pocit, že je naší povinností činit vnoučata blažená, mnohdy je tak milujeme, že děláme vše, co jim na očích vidíme, ale je to dobře? Neškodíme jim tím vlastně? Není lepší ukázat jim, že lidé žijí různě, že ne každý si může vše dovolit, že ne pro každého je normální utratit za jeden den na výletě dva tisíce? Pro mě jsou dva tisíce velké peníze, já za takovou částku nakoupím jídlo na měsíc a pěkně s ním vyjdu. Nestrádám, nehladovím, jím zdravě. Ale odmítám vnoučatům kupovat nějaké sendviče v bufetu, když jim můžu podobný sendvič udělat doma a vzít s sebou.
A k tomu se u nás v rodině neustále dělají nějaké oslavy, zavedla to snacha, my na to zvyklí nebyli. Teď se slaví narozeniny, svátky, pořád se předávají dárky, kytky, bonboniéry. Nemám na to, abych dávala dárky třem vnoučatům, dceři, synovi, snaše, zeťovi, jejich rodičům a to nejen k Vánocům, ale i k narozeninám a svátkům. Proboha spočítejte si, kolikrát do roka to je, no pořád. Mně přijde zbytečné to neustálé nakupování drahých kytic, které hned zvadnou. Jednou jsme přišla na oslavu s kytkou kopretin natrhaných na louce, dala je vnučce a ta se dívala dost překvapeně.
Možná jsem sobecká, lakomá, třeba se mi to vymstí a vnoučata mě nebudou mít ráda. Možná bych se měla více uskromnit a dělat vše, co si přejí ony. Jenže mně se nechce.
Docela by mě zajímalo, co si o tom myslí jiní lidé, zda mají podobnou zkušenost, jestli je to problém, který mezi mými vrstevníky rezonuje nebo je to něco, co řeším jen já sama.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)