Scházela se tam parta kamarádů, spolužáků, nepil se alkohol, hoši kouřili jen venku, holky málo. Zajímali mě kluci, které jsem neznala, a kteří byli tak trochu tajemní.
Najednou se objevil. Hezký, opálený, štíhlý, přitažlivý vysokoškolák. Zaujal mě na první pohled. No, dámy věřte, že by se vám líbil také. Ale ani já nevypadala špatně. Móda šedesátých let byla velmi líbivá. Šatičky přiléhavé na tělo à la Jacqueline Kennedyová nebo Audrey Hepburn, lodičky na jehlách, výrazné oční linky, světlá rtěnka a blond polodlouhé vlasy. To jsem byla já.
Jeho první věta „Slečno, jak se Vám tady líbí?“ se traduje a naše děti si z toho dělají legraci.
Celou naši svatbu měla na starost moje milá maminka. Byla ve svém živlu, i když v té době již velmi vážně nemocná, ale přesto dokázala napnout všechny svoje síly. Domů jsem jezdila jednou za čtrnáct dní ze vzdáleného krajského města v Čechách, kde jsem pracovala v nemocnici na oddělení ve třísměnném provozu. Já dostala úkol zajít ke švadleně s látkou, kterou mi koupila pražská teta v Tuzexu. Kostýmek v barvě slonové kosti se opravdu povedl. Můj nastávající manžel studoval vysokou školu v jiném krajském městě a naše příprava na svatbu se odehrávala ve velké míře v dopisech, které putovaly mezi těmito městy. Musela jsem zajít do zlatnictví, vyžádat si sadu kroužků, které měly imitovat prstýnky a zjistit, která velikost mi sedí. Číslo jsem sdělila svému budoucímu manželovi v dopise a on koupil prstýnky, aniž bych je já viděla. Tak se totiž tenkrát nakupovalo. Žádné dlouhé vybírání, bralo se, co bylo. Stejný prstýnek má hodně mých kamarádek a když ještě dnes uvidím na prsteníčku nějaké starší dámy tento prsten, hned vím, kdy měla svatbu.
ANO jsme si řekli na úřadě za přítomnosti našich nejbližších, zajeli k fotografovi do ateliéru, kde se pózovalo společně se svědky naší svatby. Dnes, když se podívám na zarámovanou fotografii, která visí na chalupě nad postelí, musím se pousmát. Mladí, krásní, vážný výraz, jako bychom tušili, co nás v životě čeká, a že to nebudou jen příjemné chvíle.
Ostatní svatebčané byli velmi nedočkaví, protože bez nás se nemohlo začít jíst, a každý se těšil na tu obligátní knedlíčkovou polévku. Všichni tedy čekali na náš příjezd před restaurací, rozbili před námi talíř, a pak už hurá ke stolu. Myslím, že svatbu si stejně užívají více hosté, než vlastní aktéři. Dopadla na mne únava z posledních hektických dní. Celou svatbu však oživili naši přátelé muzikanti, kteří nás bavili až do brzkého rána. Finanční prostředky, vlastně v té době nulové, nám nedovolily prožít nějakou honosnou svatební cestu, ale přesto se nám podařilo prožít týden v podnikové chatě, někde na Vysočině. Léto pryč, topná sezóna v nedohlednu. Těch pár dní však bylo nádherných i tak. Hřálo nás mládí, láska a u mě v bříšku náš společný tvoreček. Moje maminka, která svatbu své první dcery velmi prožívala, se dočkala ještě i prvního vnoučete, mého syna. Toto krásné období netrvalo dlouho. Rok po naší svatbě zemřela na nemoc, která je dnes již velmi dobře léčitelná. Bylo jí 45 let.
Mám moc ráda pohádky. I nyní, v pokročilém věku je se zájmem sleduji. Je tam totiž zobrazeno úplně všechno, s čím se člověk setká za celý svůj život. Láska, nenávist, závist, žárlivost, msta, pýcha i moudrost. Nejkrásnější však je, že vždycky zvítězí dobro nad zlem, láska nad nenávistí a konec dobrý, všechno dobré. Všimněte si, že každá pohádka končí svatbou. Většina z nás však ví, že vlastně všechno teprve začíná. Já tedy začala a letos uplynulo od naší svatby 58 let. Nebyla to vždy romantika, ale byl to život naplněný, a doufám, že ještě bude.
