Potají jsem doufala, že svatební šaty určitě budou v termínu. Ale nebyly. Když jsem si pro mě v předvečer svatby přišla, hotové nebyly. Švadlena mne ujistila, že budou brzo ráno. Ráno jsem si přišla pro šaty, hotové byly. Doma jsem si je vyzkoušela a ejhle problém. Šaty měly vypasovanou saténovou spodničku, kterou jsem, protože jsem „šetřilka“ , použila z plesových šatů. Jenže, ty byly do véčka a svatební ke krku. Švadlena mi tam, po domluvě, vsadila klínek, ale ten byl, protože jsem měla vpředu pruh krajky, strašně vidět. Co teď s tím? Babo raď! Rychle jsem vytáhla šicí stroj, vypárala zip, co byl po straně, vzala nůžky a milou spodničku v pase přestříhla. Ušila tunýlek a navlíkla gumu do pasu. Protože všit zip bych už nestihla. A zkusila jsem si je a vypadalo to docela dobře.
Tak jsem si oddechla a dál se připravovala na svatbu. Jenže, to ještě nebyl problémů konec. Když jsme měli odjíždět, všechna auta už stála seřazená na silnici a zůstalo na dvoře poslední auto, naše škodovka 100. Když jsem vyšla, tak jsem zjistila, že nás na dvoře zbylo pět. Moje maminka, bratr, strejda, co mne měl vést k oltáři, protože jsem tatínka už v té době jsem neměla a taky bratránek, co měl jet v jiném autě. Co teď? Čas už skoro nebyl, a tak se nás do naší škodovky nacpalo pět. Ještě, že jsme byli všichni dost štíhlý, tak jsme se dozadu vešli tři…..já uprostřed a odjeli jsme směr Litomyšl na obřad.
Dále svatba probíhala podle plánu. A jsme spolu až do dneška.