Kolik je ideální mít přátel? Jednoho věrného, se kterým si svěřujeme nejintimnější věci? Nebo větší partu, se kterou trávíme veškerý volný čas? Nebo naopak může být dobrým přítelem člověk, se kterým se vidíme jednou, dvakrát do roka? A musí přátelé sdílet stejné zájmy, koníčky nebo mohou být osobnosti naprosto různorodé?
Každý asi odpoví jinak, podle toho jakou má v tomto směru zkušenost či představy. Pravda ovšem je, že naše představy o ideálním přátelství bývají zkreslené, naivní, poznamenané různými, mýty, poučkami a předsudky. Ostatně, slovo přítel má nyní poněkud jiný význam než mívalo. Přítelem nyní ženy nazývají své životní druhy, otce svých dětí stejně jako kamarády z práce nebo lidi, se kterými se v životě neviděly, ale posílají jim smajlíky na sociálních sítích.
„Mnozí lidé vlastně nevědí, co si pod pojmem přátelé představit a každý si představuje něco jiného. Pro někoho je přítel ten, se kterým chodí každý pátek na pivo a prohodí tam spolu pár slov. Pro někoho splňuje význam tohoto slova jedině někdo, koho znají od dětství, vše jeden o druhém vědí, mají společné zájmy, koníčky, znají se jejich rodiny. A hlavně, někdo má pocit, že ke spokojenosti potřebuje mít co nejvíce přátel, zatímco někdo je spokojen, když jednou za půl roku zavolá kamarádovi z dětství a to mu stačí,“ říká terapeutka Jana Novotná.
Z různých studií a průzkumů vyplývá, že existuje pět druhů přátel.
Nejbližší. To jsou lidé, které známe mnoho let a často s námi prožili těžké okamžiky. Třeba s nimi nejsme v každodenním kontaktu, ale víme, že až se uvidíme, bude to příjemné, budeme si mít dlouho o čem povídat. Tušíme, že kdyby byl jakýkoli malér, vyslechnou nás, pomohou.
Celoživotní. Jde především o kamarády ze školy, ze studií. Třeba časem není kontakt častý, ale spojují nás společné zážitky, vzpomínky.
Pracovní. Když se kolega z práce stane kamarádem, je to výhra. Zpravidla nás pak spojuje nejen to, čím se v zaměstnání zabýváme, ale i vzájemná podpora, důvěra, spolupráce. A těšit se do práce, protože tam máme jednoho nebo více skvělých parťáků, je něco, co se každému nepodaří.
Zájmoví. Jde o lidi, kteří nám vstoupili do života díky koníčkům, zájmům. Zdánlivě nás třeba spojuje jen zájem o jógu nebo turistika, nicméně si máme o čem povídat, cítíme se s nimi dobře, stáváme se součástí společenství, kde se odreagujeme.
Vzpomínací. Jde o lidi, kteří pro nás byli významní v určité etapě života. Příklad? Dvě ženy se seznámí v době, kdy se obě rozvádějí. Mají o čem mluvit, sdílejí zkušenosti, jsou si oporou. Zůstanou v kontaktu i léta poté, když jsou obě spokojeně vdané, žijí nové životy.
Nesmyslné je, pokud si někdo představuje, že jeden přítel může zastoupit všechny tyto druhy. Nemůže. Není vůbec nic špatného na tom, když má žena více kamarádek, nescházejí se společně, nenutí je, aby se družily všechny dohromady. Jestliže si s Janou rozumí proto, že je obě baví angličtina a s Klárou proto, že se kamarádí od dětství a s Jitkou proto, že v práci společně nadávají na šéfku, neznamená to, že přátelství bude fungovat i mezi nimi všemi dohromady. Proč by mělo? Není dobré vytvářet uměle nové propletence přátel, mnohem důležitější je hýčkat si přátelství fungující a docela sobecky si je držet jen pro sebe.
„Nemysleme si, že jeden přítel musí poslouchat řeči o našem koníčku, když ho nesdílí, vzpomínky na školu, když do ní s námi nechodil, nářky na šéfa, když ho nezná. Neklaďme na přátele přehnané požadavky, nechtějme ať jsou ideální, stále připravení, ochotní, dobře naladění,“ uvedl psycholog Anjali Ferguson, autor jednoho z četných průzkumů na téma přátelství.
Antropolog Robert Dunbar došel k závěru, že čím větší mozek primáti mají, tím více složitých sociálních vazeb vytvářejí, což mimo jiné znamená, že se obklopují větším počtem jedinců svého druhu. Z toho vyvodil závěr, že lidé jsou schopni mít ve své sociální sféře nanejvýš sto padesát lidí, kteří jsou pro ně důležitější než ti ostatní. Někdo je nazývá kamarády, někdo přáteli, někdo známými, ale sto padesát je prý maximální počet. Tvrdí, z tohoto počtu může ovšem jen pět lidí tvořit přátele opravdu velmi blízké a dalších deset méně blízké. Každý si pod pojmem blízkost představí něco jiného, Robert Dunbar to, že jde o lidi, se kterými je nám dobře, kterým věříme, cítíme od nich podporu, záleží nám na nich, jsme připraveni jim pomoci. Takže tím dost nabourává současnou představu, že spokojený a úspěšný člověk je ten, který má na sociálních sítích co nejvíce přátel. Takzvaných přátel. Mnohdy jde o lidi, které nikdy neviděl a pomoci by se od nich tedy rozhodně nedočkal.
Naopak existují ideální stavy, kdy lidé mají přátel nemnoho, ale užitek z nich větší než kdyby jich měli stovky.
„Mám kamarádku takzvaně na ven. Vždy mě vytáhne na výlet, na procházku. Díky ní jsem se rozhýbala po úrazu. Moc hezky se mi s ní vypráví o přírodě, o květinách,“ říká šestasedmdesátiletá Helena z Prahy. A pokračuje: „Mám ovšem i kamarádku na kulturu. Divadla a výstavy tu venkovní moc nebaví. A tu kulturní zas nebaví chodit ven, je dost líná, ta je jen na kafíčka a vínečka. Mám ale i kamarádku telefonní, to je přítelkyně z dětství, žije na Moravě, ale pravidelně jsme v kontaktu. Třeba si měsíc nevoláme, ale vždy pak pěkně pokecáme. Občas za mnou přijede do Prahy, občas já za ní na venkov. Každá z nich je úplně jiná, ale se všemi si rozumím a hrají v mém životě důležitou roli.“
Závěr výzkumů je jasný – nezáleží na počtu přátel, ale na tom, jak důležití v našem životě jsou. A vlastně k tomuto poznání nejsou třeba žádné výzkumy. Potvrdí to každý, kdo měl v životě to štěstí, že si pestré portfolio přátel vybudoval a je jedno, jestli ho tvoří lidé dva, tři nebo jich je dvacet.
