Vždy jsem si vážila toho, že mám dobré přítelkyně. Znaly jsme se už od studií, věděly jsme o sobě celý život. Když jsme poněkud uzrály - to je výraz, kterým nahrazujeme slovo zestárly - začaly jsme se vídat častěji. Děti nám odrostly, já jsem rozvedená, jedna z nás ovdověla, měly jsme už víc volného času pro sebe než dříve. Chodily jsme na jógu, do kaváren, občas jsme si o víkendu vyjely na výšlap do hor. Svěřovaly jsme se navzájem s většími či menšími trápeními, no prostě čtyři kamarádky, které spolu držely v dobrém i zlém, tak jak to má být.
Jednou jsem v zimě podotkla, že jsme ještě nikdy nebyly společně u moře, že bychom to mohly zkusit. Všechny tři holky nadšeně souhlasily. A tím začalo peklo.
Chtěla jsem zájezd vybrat a zařídit už v lednu. Byl větší výběr, slevy first minut byly výhodné. Jedna řekla, že to je hloupost kupovat zájezd na červenec tak brzy, že chce last minute. Další řekly, ať do toho jdu, ať vše zařídím. No jo, ale kam k moři? Navrhla jsem, že se sejdeme u počítače a budeme společně vybírat. Ukázalo se, že máme úplně odlišné představy. Dvě trvaly na hotelu all inclusive, jedna chtěla hotel se snídaní s tím, že budeme chodit na večeře. Já řekla na rovinu, že takové večeře přijdou pěkně draho a že buď all inclusive nebo nějaký aprtmán s kuchyňkou, kde si něco občas připravíme. Dvě řekly, že v žádném případě na dovolené vařit nebudou. Já na to, že nemusíme vařit, že jde jen o to, ať je tam možnost si něco lehkého připravit. Rozhodnutí znělo hotel s jídlem, já se přizpůsobila.
Vybraly jsme Řecko. Ostrov Kréta. Dcera mě upozornila, že její sever je v podstatě jen shluk obrovských hotelů, že bychom si měly vybrat nějaký menší malebnější ostrov, kde poznáme řecký život. A moře je prý na Krétě na severu taky nic moc. Holky ale vybíraly podle toho, jak pěkný je na obrázku hotel, nezajímaly se, jaké je jeho okolí. Zase jsem se přizpůsobila.
Přišlo na zaplacení. Jedna řekla, že teď nemá, jestli bych to nezaplatila za ni. No moc jsem nebyla nadšená, ale udělala jsem to. Když přišlo na doplatek, poslala jen tu nedoplacenou část, zálohu ne. Bylo to trapné, ale musela jsem ji upozornit. Řekla, že zapomněla.
Když jsme na Krétu přijely, byla jsem otrávená hned po vystoupení z autobusu. Šlo o řady vysokých hotelů, připadala jsem si jak na sídlišti. Od bazénu se ozýval řev, animační program. To znamená diskotéka. Holky vypadaly taky zaraženě. „Kde jsou ty růžové velké keře, co jsou vždy na obrázcích z Řecka? A kde jsou palmy?“ řekla jedna. „ A jak to že tady není nic modrého a bílého? Vždyť to tady vůbec nevypadá jako v Řecku,“ podotkla druhá.
Jídlo jim nechutnalo. Vadilo jim, že na něj musí stát ve frontě. Katka je upozornila, že tohle si přály právě ony dvě, my že preferovaly ubytování v apartmánu nebo případně malý hotýlek.
Pohádaly jsme se hned první večer. A hodně. Spaly jsme po dvou, měly jsme dva pokoje, a tak to dopadlo tak, že pokoje spolu navzájem den nemluvily.
Katka se to snažila urovnat, tak další den koupila lahvinku a že posedíme společně na břehu moře. „Přece nebudu pít z kelímků a z flašky na nějakém šutru, jako bych neměla na restauraci,“ podotkla jedna. Šly jsme tedy do restaurace. Katce se tam zdálo draho, tak si nic nedala a odešla. My si daly víno, načež jedna konstatovala, že je hnusné.
Uběhly tři dny a všechny jsme byly otrávené, frustrované. Jedna začala flirtovat s číšníkem. Druhá podotkla, že to je trapné a nechutné. Třetí řekla, že kvůli zábavě se na dovolenou jezdí. Já na to, že za takovou zábavu pěkně děkuju, že si v šedesáti rozhodně nemíním hrát na mladou holku.
Ještě štěstí, že jsme jely jen na týden, já původně navrhovala dva týdny.
Byla to nejstrašnější dovolená mého života, nakonec mě tam ještě ke konci šíleně začalo bolet břicho. Po návratu domů mi lékařka řekla, že je vše v pořádku a podotkla, že to bylo určitě ze stresu, protože lidé na dovolených čím dál častěji zažívají stres. To mě zaujalo. Pak jsem si na to téma našla spoustu článků. Je to tak, máme od dovolených velká očekávání, malujeme si je jako idylické a když pak nejsou, nechápeme to, neumíme se s tím vypořádat.
Já si představovala, jak tam utužíme kamarádství, jak si potvrdíme, že jsme všechny skvělé a máme se navzájem rády. Jenže se ukázalo, že jsme každá jiná, že máme jiné představy o dovolené a že když něco není podle těch představ, každá dovedeme být pořádně protivná.
Několik měsíců jsme se pak vůbec nekontaktovaly, trochu to spravily až Katčiny narozeniny, to jsme se sešly. Ale jak přišla řeč na dovolenou, zase jsme se začaly vzájemně obviňovat, která to špatně vybrala a proč.
Byl to opravdu hororový týden plný stresu a hádek, ze kterého jsem si odnesla ponaučení, že než jet k moři ve skupině, raději pojedu sama. Další rok jsem to udělala a byla to naprostá pohoda. Možná někomu bude ten příběh připadat banální, ale pro mě je důležitý, protože jsem opravdu téměř přišla o kamarádky. Jsem rozvedená, jiné přátele nemám, tak mi na nich moc záleželo. A teď je to mezi námi od té doby takové vlažné, divné, asi nás všechny zaskočilo, jak na sebe umíme být protivné a zlé.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
