Sovětské umění dvacátého století
Ilustrační foto: Pixabay

Sovětské umění dvacátého století

22. 8. 2023

Před pětapadesáti lety jsem měla odpolední. Ráno jsem si jako každý den zapla rádio. Hrála tam vážná hudba a pak se ozvalo něco jako "lidi, zachovejte klid, u rozhlasu se střílí..."

"Šmankote, to už dávají hry o pětačtyřicátým i ráno a v srpnu..." pomyslela jsem si a znechuceně otočila knoflíkem tranzistoráku na vypnout. Rádio nebylo kvalitní, zvuk nic moc, občas chrchlalo... A mě zajímal víc bigbít než vážná hudba.A šla jsem si raději zatopit do koupelny.

Někdo zazvonil. U vrátek stála kamarádka. "Lído, je válka!"

Zírala jsem na ni a myslela si něco o úžehu. Válka? To není možný. Kdo by nás asi tak napadl? Pak mi došlo, že Mirka má být v práci a že je něco jinak. 

"V Novém Městě jsou polské tanky. A tak nám v práci dali volno."

Chvíli jsme dumaly, co podnikneme. Protože jsme měli v Praze kamarády, a jeden se mi hódně líbil, napadlo nás jet za nimi. Jak jinak než stopem. V práci jsem si vzala dovolenou, vymyslela jsem si povídačku o sestře v nemocnici. Měli jsme štěstí, vzala nás dost brzo dodávka. Seděly jsme na krabicích se šroubky a zpod plachty sledovaly, co se děje na silnici. Od Hradce Králové až někam ke Chlumci stály na krajnici kolony polských bojových vozidel. S bílými pruhy.

V Počernicích nás zastavili lidi, co malovali na silnici nápisy. Varovali, že v centru Prahy se střílí a jsou tam barikády. 

Auto nás vyložilo na okraji Prahy. Tramvaje nejezdily. Ujala se nás paní, co se vracela domů z práce. Bydlela někde v centru a měly jsme tedy společnou cestu.

Na Staroměstské náměstí jsme dorazily v pohodě. A nestačily jsme se divit. U pomníku Jana Husa měla Rudá armáda hlavní ležení a u poutače na výstavu, probíhající ve vedlejším paláci, protiletadlový kulomet. Seděli v něm tři vojáci a protože se nudili, občas zamířili hlavní kulometu na lidi. Na poutači bylo napsáno "Sovětské umění dvacátého století". Ano, i tohle bylo bohužel jejich "umění". Pokud se někdo objevil s kamerou nebo fotoaparátem, měl smůlu, přišel o ně. Bratrská pomoc se nesměla fotit ani filmovat. Upřímně jsem litovala několik Japonců, kterým sovětský důstojník sebral všechno, kamery i tašky. 

Našly jsme kamarády, dokonce i mou sestru a všichni nám vyprávěli, co je ten den potkalo. Pak na náměstí dorazil průvod lidí s vlajkami, namočenými do krve lidí zabitých u rozhlasu. Proběhla tam taková malá manifestace, zpívali jsme československou hymnu a internacionálu. Sovětům se to samozřejmě nelíbilo, nastartovali transportér a pomalu začali do lidí najíždět. Za transportérem šla rojnice vojáků s bodáky. Koukala jsem na to nevěřícně. Bodáky proti lidem s holýma rukama? To jako myslí vážně? Mně všechny ty události přišly jak nějaký blbý film.

Jeden kluk, takový vysoký s delšími vlasy v modrém "italáku" zůstal stát a té obrněné věci odmítl uhnout. Stál tam, s rukama zvednutýma nad hlavou, sám. Obrněnec byl už snad metr od něj, ale zastavil. 

"Oni ho přejedou!" napadlo mě a utíkala jsem k němu a začala ho tahat zpět. Kluk vzdoroval. Byl v šoku. Opakoval jen "Ať jdou domů, ať jdou domů..."

Transportér stál a příšerně rámusil, k nám dorazila rojnice. Takový docela pěkný opálený kluk s modrýma očima mi mířil na břicho a křičel "Idí!" "Ty idí, já tu jsem doma!" odpověděla jsem. A tomu klukovi jsem se koukla do očí. Měl je divně zakalené. A já v nich uviděla smrt. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že on by fakt ten samopal zmáčkl. Nevím, co proběhlo hlavou jemu, ale nevystřelil.

Během té naší "rozmluvy" dorazili další lidi a kluka se zdviženýma rukama odtáhli. A mně došla zrůdnost všech těch armád, co po světě jsou. Kluk by zastřelil stejně starou holku jen proto, že dostal rozkaz. Armády dělají z normálních kluků vrahy bez mozku.  

Na 21. srpen 1968 nikdy nezapomenu. A taky na to, jak lidi dovedou rychle převléknout kabát. 

 

1968 vzpomínky
Hodnocení:
(5.2 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
V té době jsem byl v samém centru dění. Viděl jsem mrtvé, přikryté vlajkou, roznášel letáky, občas jsme leželi a tiskli se k zemi, když nad námi lítaly kulky, byly to těžké a smutné dny. Rusům se nikdy nedalo věřit. A nelze jim věřit ani teď. Lído, díky za vzpomínku.
Věra Ježková
Taky nemůžu zapomenout. Viz: https://www.i60.cz/clanek/detail/19679/srpen-1968-a-pozdeji
Alena Velková
Moc pěkně napsaný příspěvek. Mrzí mě, že se moji prarodiče nedožili toho, když odtáhli.
Daniela Řeřichová
Kdo má syny a vnuky, tak ho mrazí. Doporučuji k přečtení knihu Okupanti, táhněte domů, kterou autor Petras Algis Mikša prezentoval na našem festivalu. Vzpomínky Litevců, kteří se museli zúčastnit vojenské invaze do Československa v roce 1968, byly zaznamenány až po dvaceti letech, poté, co se změnil politický kontext v Evropě a říkat pravdu nahlas už nebylo zakázané.
Ludmila Černá
Milé dámy, moc vám všem děkuji za komentáře. Tenkrát v Praze jsme byly dva dny. Druhý den jsem třeba byla svědkem rozhovoru staršího pána s vojákem- Gruzíncem. Byl v pohodě, byl taky trošku starší. Pán vysvětloval, že my se tu máme dobře atd. Voják kroutil hlavou. Nět. U nas charašó. Pán kroutil hlavou a voják mu řekl "u vas plocho, u vas takýje děvočky" a ukazoval hubené "a u nás takýje" a ukazoval rukama hodně naducanou osmičku. Myslím, že dost lidí, co stáli kolem, rozesmál. Pak přišel důstojník, vojákovi poklepal na rameno a odvedl ho. Snad přežil. To je právě to, kluk jde na vojnu, jezdí po cvičeních atd. a najednou dostane rozkaz a jede někam, kde v životě nebyl atd. Lituji matky a manželky všech těch kluků a mužů, co padli ve všech těch nesmyslných válkách co lidstvo vedlo a vede. Pamatujete na nápisy PAČEMU? To Proč je stále aktuální. Bohužel.
Soňa Prachfeldová
Ludmilo, hrozný zážitek jste prožila. S tou válkou nesmyslnou máte pravdu. Vojáci mladí kluci mají rozkaz a konají. U nás byli tehdy ubytování na místě, kde vesnice ustoupila těžbě, nesměli mezi lidi a když projížděli, viděla jsem mladé kluky s ustrašenýma očima, kteří museli poslouchat jako psi své velitele.
Daniela Řeřichová
Ludmilo, děkuji za tuto nesmazatelnou vzpomínku. Také jsem byla 21. srpna 1968 v Praze. Také odsuzuji násilí a aroganci moci. Bohužel někteří lidé buďto ztratili paměť nebo svědomí.
Naděžda Špásová
Ludmilo, hezky napsané. My jsme ten srpnový den čekali u statku na odvoz na chmelnice, ten den začínalo česání. Mně bylo 15 a vzpomínám si pořád na jeden okamžik. Sedíme před chmelnicí a svačíme. Najednou slyšíme velký rachot a ony to byly tanky na nich seděli ruští vojáci a mířili na nás. Dodnes vidím tmavého vojáka, jak na nás míří, jeho pohled nikdy nezapomenu. Zařekla jsem se, že na tu dobu už nebudu myslet.
ivana kosťunová
Sovětské umění 20. let byl nápis na Muzeu se stopami po kulkách. Bylo to tam hodně dlouho. Velmi dobře jste svůj příběh zpracovala
Zdenka Soukupová
Jako vzpomínka je to krásné, emocionální. Jako fakt bohužel tragédie. Kéž by se nikdy nevrátila.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?