Žili byli, ale spíš se jen nazdařbůh kutáleli, tři syrečci. Byl krásný jarní den v parku. Užívali si vyhlídku ve stínu, chráněni barevnými kosatci a tulipány. Nasávali ze všech stran novou vůni. Tak odlišnou od jejich syrečkové.
Vykutáleli se na zem odpoledne na lavičku z otevřeného balíčku od podobně kulatých kamarádů. A rozpohybování sletěli z lavičky až na zem od spícího starého vousatého muže. Byl příjemně ukolébán sluníčkem i vydatnou svačinkou. A tak ani nepostřehl, že mu utíká zbylá svačina.
Vykutálení syrečkové po dopadu na štěrkem vysypanou pěšinku vykulili svá sýrová očka.
“Co si počneme teď?”
“Za mnou!” zavelel rázně nejzralejší Sýr a ujal se samozřejmě vedení výpravy.
Zbylí dva syrečci se poslušně dali do pohybu a rotovali za samozvaným Velitelem.
“Auvajs,” postěžoval si prostřední.
“Copak?” zajímal se Velitel.
“To píchá,” zafňukal a potvrdil nejmenší Sýreček a odkutálel se ze štěrkové cestičky intuitivně na měkkoučký zelený trávník.
“Takhle se nikam nedostaneme chlapi!” pokáral mužstvo jejich nadřízený.
“Copak ty nic necítíš? Tebe nebolí celé tělo?” zajímal se Sýrek i Sýreček.
“Nebolí. Protože jsem ze železa a ne z tvarohu jako vy, hoši!” vyprsil se nejstarší a nejrozleželejší ze všech syrečků.
“Grrrr”, zarazil pojednou zvláštní zvuk syrečky, který se ozýval z větví vysokého stromu.
“Pozor hoši, kryjte se!” ještě stačil vykřiknout Velitel.
Ale to už ho popadlo obrovské černobílé letadlo a odnášelo si ho do hnízda na stromě.
Letadlem se ukázala býti drzá straka. Zaujaly ji sýry pod stromem a pro jeden si přiletěla. Zvědavě ho právě zkoumala dlouhým zobákem v hnízdě.
“Nenene!” zaslechli zvýšky osiřelé sýry Velitelovy zoufalé námitky, když mu straka oklovávala tvarohové tělo.
Ale nemusel se obávat nejhoršího. Stračin zobák se zabořil hluboko do zrající hmoty a slepil ho k sobě.
“Přepadení! Zajali nám šéfa,” vyděsili se Sýrek i Sýreček a poplašeně se kutáleli schovat do vysoké trávy.
“Pomóc, hoši! Zachraňte mě! Volal Sýr poplašeně, jak se na Velitele neslušelo z hnízda.
“Co teď budeme dělat?” strachoval se nejmenší Sýreček.
“Musíme šéfa zachránit,” holedbal se Sýrek.
“Ale jak?” zajímalo Sýrečka.
“Neumíme létat. Tak vysoko se nedostaneme.”
“Nebuď baba!” pokáral prostřední nejmenšího a zhurta se rozkutálel přes trávu k vysokému stromu.
Ale čím blíž se ke stromu blížil, tím mu připadal vyšší. Až se cítil tím nejmenším syrečkem, který kdy byl v Olomouci vyroben.
“Tadýýýý,” navigoval Velitel syrečky k místu, na kterém se stal zajatcem.
Straka si mezitím slétla ze stromu do křoví a čistila si starostlivě slepený zobák.
“Fůj,” říkala si sama pro sebe. Co se mi to podařilo tentokrát uloupit?
Jevilo se mi to z výšky jako nějaká povedená dobrota a přitom to byla zákeřná past. Příště si raději ukradnu nějaké zlato nebo stříbro. Lesk jak blesk. To je přeci moje motto. A ne nějaké smrduté syrečky.
Straka zkrátka byla povrchní pták zaměřený na materialismus a pozlátko. A nebyla žádnou Gurmánkou, milé děti. A to bylo pro syrečky velkým štěstím. Protože kdyby narazili syrečci na ptáky znalé sýrů, nevydrželi by v parku na zemi ani minutu.
“Vojácí, kde jste? Pochodem vchod!” navigoval opět Velitel syrečků řízným hlasem z hnízda. Nepotřeboval amplion ani mikrofon.
Ale Sýrek se Sýrečkem už se nacházeli přímo u kmene stromu.
“Bodáky na zteč!” velel Sýr z výšky a syrečci na sebe udiveně hleděli.
“Co říká? Jaké bodláky?” tady v parku rostou jen ušlechtilé květiny.
“Veliteli, nedostal jsi nahoře úžeh ze slunce?” strachovali se.
“Zraju, jako víno,” blekotal Velitel, kterému se skutečně tělo díky slunečním paprskům počalo měnit ve vytuněnou oblastní delikatesu.
Mezitím si na kůře stromů syrečci všimli cestičky z pryskyřice, která vytékala ze zraněného místa kmene. Pryskyřicí si strom sám léčí cestičky, které v něm škůdci napáchají.
“Touto smůlou se dostaneme až nahoru!” domluvili se okem mrknutí syrečci a počali se lepkavou pryskyřicí a měkkým kulatým tělíčkem hrnout po kmeni stromu. Nebyla to jednoduchá cesta. Pletli se jim do ní další cestovatelé.
“Uhněte Moulové!” pískali mravenci, kteří se v dlouhém konvoji táhli za sebou s naloženým nákladem larev v protisměru.
“No tak teda, pardon,” dotčeně se na cestičce odklonili syrečci.
Ale jen tak tak, aby nevybočili z lepkavé směsi a nezřítili se po hlavě dolů.
“Bzzzzzz,” začala na ně v polovině cesty dorážet otravná masařka a šimrat je křídly po těle.
Snažila se přisednout na jednoho ze syrečků, protože ji přilákala jejich do dálky zavánějící vůně.
“Jedeš!” snažili se ji syrečci odehnat slovy a tělem počali tančit lambádu.
“Držte se! Jste hrdinové!” povzbuzoval Velitel své vojáčky zeshora a pozoroval, jak se blíží už už k hnízdu.
“Jsem záchráněn!”dojatě křičel a vítal a objímal v hnízdě své kulaté vojáčky.
“Odměním vás medailemi za statečnost!” sliboval naměkko zrajícím syrečkům, kteří odfukovali únavou v hnízdě.
“Tak vpravo v bok a pochodem vchod, vojáčci. Jde se dolů!” komandoval unavené zachránce Sýr.
“Veliteli, potřebujeme si odpočinout a načerpat sil,” omlouvali svou vyčerpanost Sýrek se Sýrečkem.
“Dobrá, rozbijeme si zde tábořiště,“ svolil velkomyslně Velitel a syrečci se spokojeně rozvalili v hnízdě.
“A večer, až nás ofoukne chladný vánek a ztuhnou nám svaly. Potom si vymotáme stébla trávy z hnízda a vyrobíme z nich pevná lana. A s těmi lany se spustíme až dolů na zem.
A najdeme tu zpropadenou Straku a dáme jí za vyučenou,” rozvášňoval se najstarší se syrečků a chystal se do další akce.
Syrečci si vyměnili mezi sebou rychlé a udivené pohledy. Ale potom se jim únavou zavřely oči a usnuli.
A uklidnil se i jejich Velitel. A usnul taky.
A vy děti, jděte také spinkat. Protože ráno, je moudřejší večera. A spánek je pro všechny nejlepší medicína. Dobrou noc a syrečkové sny.
Příspěvek do Literární soutěže Kolébka 2023