Vím, źe svět není jenom černý a bílý, ale mám prostě ráda černou barvu, především na oblečení. Prakticky už spoustu let nosím černé šaty, sukně, trika, kalhoty i boty. Je to asi nějaká úchylka, ale černá je přece elegantní a hodí se ke všem příležitostem. Jenom na svatbu prý ne. No nevím...
Já si jednou chtěla vzít na svatbu svoje krásné černé šaty se stříbrnobílým límcem a předním dílem sukně. Ale snacha mi řekla, že černá se na svatbu nehodí a že si je mám nechat na pohřeb. Nevím, jestli myslela na můj vlastní, nebo všeobecně, ale přesvědčila mě, že to chce něco světlého a já si tedy pořídila šaty nové. Mimochodem, od té doby jsem je nikde jinde neměla, chachacha.
No prostě moje barva je černá, vždycky jsem byla spíš rocker než hipísák a když už to vážně musí být, tak černá v kombinaci s bílou. Možná to má taky původ v mém předchozím kancelářském období, kdy po nás byl požadován dresscode a mě prostě připadlo nejlepší chodit v černém. Navíc černá přece zeštíhluje a to se vždycky hodí a černé lodičky na vysokém podpatku, no to je klasika, ne? Manžel sice brblal, že když mě někdo ze sousedů vidí jít ráno do práce, určitě si myslí, že už mi umřel, ale to mi bylo celkem jedno. A když měl někdo připomínky, proč nenosím nic barevného, drze jsem se zeptala: "Je černá barva barvou a bílá taky? No tak to teda nosím barevné oblečení, ne?"
A teď jsem se asi zbláznila a k tomu černému oblečení jsem si na stará kolena koupila barevné botky! Jejich pořízení tedy nebylo úplně jednoduché, protože v tom prvotním nadšení z nich jsem si omylem objednala velikost 35. Dokonce jsem to přehlédla, i když mi přišla potvrzená objednávka. A když botky dorazily, nestačila jsem se divit...Už když mi je pan pošťák podával v igelitové obálce, pojala jsem jisté podezření, protože bylo jasné, že je to něco malého. Bylo a byly v té velikosti neskutečně roztomilé, ale pro mě bohužel k ničemu. A ani neznám nikoho, komu bych je nabídla. Takže jsem je reklamovala a pak potřebovala zásilku vrátit, aby mi mohli poslat ty botky nové, větší a tak jsem vyrazila na poštu. Paní za přepážkou byla moc milá, prodala mi igelitovou lepicí obálku a půjčila fix, abych na ní mohla adresu odesilatele a příjemce napsat. Ještě jsem si vyplnila podací lístek a zaplatila. Když jsem byla na poště, volal mi manžel, abych koupila tvaroh, že bych mohla upéct koláč s tvarohem a se švestkama. Došla jsem tedy ještě pro tvaroh a jela domů. Doma jsem pak odeslala kopii podacího lístku mailem, zadělala těsto na švestkový koláč a těšila se, že mi snad ty nové botky někdy brzo pošlou...
Ani ne za týden přišly! No nejsou boží?
