Vybavuje se jeden z počátku 50. let minulého století. Kvůli karanténě teta vzala malého bratránka a mě a odjela s námi do Beskyd k dědovi. Bydleli jsme v jednom domku a teta byla fakticky moje druhá máma, tak se to bralo jakoby v jedné rodině.
Děda bydlel s povinností správce v konfiskované, obrovské vile po kolaborantovi. Ještě tam bydlela osamělá stará paní a jinak celé další poschodí s několika pokoji bylo volné. K tomu velká parková zahrada s vodotryskem a bíle sypanými chodníky, okrasnými záhonky, rostlinami a i kusem volné louky. Oplocení zahrady pokračovalo až do přilehlého lesa a v něm byl ještě altánek.
Děda byl veselý vtipálek a všude oblíbený všeuměl. V hospodě čepoval pivo, v neděli tam provozoval kino, zvládal všeliké kutilské činnosti na pomoc sousedům. Doma si vyrobil „krystalku na sluchátka“ (tu mi daroval) a pak i funkční rádio. V dílně měl spoustu pro kluka nesmírně zajímavých věcí a půjčoval mi i vzduchovku!
Užíval jsem si. A jednou se roznesla zpráva, že ve třech autech přijeli vojáci a budou tu na cvičení. Mezi kluky nastalo pozdvižení, každý je chtěl vidět. Pátrali jsme, ale nenašli.
Zklamaný, a už i hladový, jsem se v podvečer vracel a cestou si pro babinu chystal nějakou výmluvu za celodenní potulku. Hledím a koukám, že nějaké postavy se motají kolem plotu po okraji lesa. Ale byl jsem spatřen, babinou odchycen a donucen vyčkat se zvědavosti až do rána. Noc byla nekonečná. Ráno s úžasem zjišťuji, že to jsou paragáni, jako že byli vysazeni v neznámém terénu a podél kraje lesa a našeho oplocení zaujali obranné postavení, tedy zakopávají se. Přesněji polními lopatkami píchají a hrabou v kamenitém podloží a určitého pokroku dosahují, jen pokud se podaří vytáhnout nějaký balvan. Když to nejde, musí kopat znovu a o kousek vedle.
Jeden voják mě spatřil a nenápadně kynul, abych přišel blíže. S obavou v očích středoslovenským přízvukem mě prosil o lopatu, rýč a krumpáč a cokoliv co najdu ke kopání a co unesu. Ale pozor! Neměli by mě vidět ti, co mají na výložkách hvězdičky! Ostatní, ti s prýmkami, to že jsou kamarádi.
Spolu s klukem ze sousedství jsme sháněli a snášeli vše, co mohli použít. I obrovské kladivo přišlo vhod. Nářadí si půjčovali i ostatní a stále ho nebylo dost. Lampasákům, těm s hvězdičkami, neušla naše přítomnost. Uvědomovali si, že vybudování obrany by trvalo asi příliš dlouho, což by nebylo ani pro ně lichotivé a tak se stáhli, aby nás neviděli ani nepotkali.
Vojáci kopali a kopali a někteří si zoufali. Nejblíže našemu plotu dělali okop pro kulometné dvojče. Už byl dost hluboký, ale druhý den se naplnil prosakující spodní vodou. Tak znovu o kus dál a s modlitbou, aby tam nebyla nějaká překážka. Naštěstí nebyla. Po dokončení a zamaskování se dočkali dokonce uznání od velitele. Tomu, ani dalším, už naše přítomnost jaksi ani moc nevadila. Že prý svoje rodiny už více než rok nikdo z nich neviděl, tak možná i byli rádi. Formálně nám vymezili prostor kam už nemáme chodit, ale my chodili.
Trávili jsme tam s nimi celé dny. Naučili se rozborku a sborku všech ručních zbraní, s použitím další celty postavit stan, na dvacet metrů zaútočit nožem do stromu, několika prvkům sebeobrany, práci s kompasem a mapou, házet atrapou granátu na cíl, použít protichemickou masku, vyslechli spoustu zajímavých historek a jedli jejich jídlo jen pomoci nože a prstů z ešusu.
To jídlo! Stojí za připomenutí, že v té době zásobování obyvatelstva základními potravinami už bylo jakž takž zvládnuto a poválečný přídělový systém na potraviny mohl být postupně rušen. Mluvím o základních, pro život občanů nezbytných potravinách z tuzemských zdrojů.
Jinak tomu bylo v armádě, které velel generál Čepička. Prosadil armádu jako prioritu a o té době dodnes kolují legendy. Armáda měla všeho dostatek a neznala pojem úzkoprofilové zboží z dovozu. A specialisté jako výsadkáři, ti byli obzvlášť preferovaní. Dostatek kvalitní stravy, masa, mléka, vajec, zeleniny, ovoce, včetně banánů, pomerančů či čokolády, to byl neodmyslitelný základ. A faktem je, že někteří z nás takto jedli snad poprvé. Tolik čokolády a dovozového ovoce jsem v ty dny snědl určitě nejvíce v životě.
Tak jsme se vžili do celodenního soužití s vojáky, až zapomněli na běžný život. Malý bratránek měl po obědě spát. To odmítal a bránil se. Ale u vojáků v jejich stanu a na zemi spal docela pěkně. A také zmužněl. Jednou se mu na dlaň přilepila smrková jehlička a hodně brečel. Další den si při manipulaci se samopalem přiskřípl prst a i trochu krve se objevilo. Zůstal klidný, nechal si prst lapiduchem ošetřit a s obvazem si pak hrdě užíval chvály, jak je statečný.
Všechno jednou končí. Snad to byly dva týdny, uběhly však nečekaně rychle. Vojáci se sbalili, zahladili stopy po svém působení a náhle zmizeli. My tam stáli, smutní, se slzami na krajíčku a snili o tom, co kdybychom se zase někdy potkali.
To se bohužel už nikdy nestalo, jen krásná vzpomínka zůstala natrvalo.