Povídka: Evička
Ilustrační foto: Pixabay

Povídka: Evička

6. 9. 2023

„Tatínku, kdy už přijde maminka z práce?“
„Neboj, už brzy. Ještě si zahrajeme jednou Člověče a už tady bude. Uvidíš! Tak honem připrav figurky a hrajem.“
Crrrrrr! Crrrrr! „Vidíš už je tady.“
„Mamííí...“ a Evička běžela ke dveřím. Hanka otevřela a dcerka jí skočila do náručí.
„Mami, kde si byla tak dlouho?“
„Ále, to víš, v práci máme blázinec, děláme uzávěrku a tak tam musím být dlouho, abych to měla brzy hotové. Jste po večeři?“
„To se ví, že jsme a nechali jsme ti tady v kastrůlku zbytek.“
„Jé, to jste hodní, ale teď, Evičko honem do postýlky. Šup, šup.“
Po chvilce přišla Hanka z dětského pokoje, ohřála si večeři a sedla si ke Karlovi.
„Hanko,“ povzdechl Karel. „V poslední době často zůstáváš v práci docela dlouho, to děláte pořád tu uzávěrku? Nechci, aby ses mi zpovídala, ale víš, jak dopadlo moje první manželství. Jediná hezká vzpomínka na minulost, je můj osmnáctiletý syn Pavel. Nerad bych, aby se stalo něco podobného.“
„Neboj, staroušku.“
Karel se na Hanku rád díval, pozoroval ji. Jaké má oči, vlasy a štíhlé tělo. Líbila se mu. Často a vášnivě se milovali. Byla sice o mnoho let mladší, ale pořád věřil, že jí jeho věk nevadí. Byl šťastný. Přitulil se k ní, pohladil ji a chtěl jí říct…
„Né, prosím tě dneska né! Jsem opravdu moc unavená. Necháme to na jindy...“
„Ale Hani, vždyť to na jindy necháváme už skoro měsíc?!“
„Já vím, ale dneska opravdu ne.“
Zvedla se a šla do koupelny.
„Ráno musím brzy do práce, odvedeš Evičku do školky?“ volala z pootevřených dveří.
„Jó, odvedu,“ zabručel Karel.

 
Ráno se odehrávalo jako každý den, honem rychle, rychle. První odešla Hanka a Karel šel vzbudit Evičku a po snídani spěchali do školky.
Drželi se za ruce. Když přecházeli silnici, řítila se k nim velkou rychlostí motorka. Pevně dcerku chytil za ruku a strhl ji zpátky na chodník.
„Blbečku, nevidíš, že jsme na přechodu?!“ zařval.
Řidič motorky ani nepřibrzdil.
„Jé, ta paní vzadu na tý motorce má stejný baťůžek, jako má naše maminka,“ všimla si Evička.
„Tak pojď, ty rozumbrado, naše maminka je přeci v práci.“
Ale mohla to být Hanka!? Ne, to určitě nebyla, přemýšlel Karel.
Odpoledne se vracel z práce a vyzvedl Evičku ze školky. Přišli domů a ta hned běžela do pokojíku ke svým panenkám. Karel pročítal maily a zprávy v počítači. Když se navečeřeli, Hanka stále doma nebyla.
„Víš co? Oblíkneme se do pyžamka, vyčistíš si zoubky a počkáme na maminku.“
„Tak jo.“

 
Po osmé večer Hanka otevřela dveře a Evička jí běžela naproti. Když se opusinkovaly, dala dcerku do postýlky a hned jak usnula, přišla za Karlem. Ten na ni ostře vyjel: „Tak dost Hanko, musíme si promluvit, takhle to dál nejde!“
„Víš…“ nevěděla, jak do toho. „Musím ti něco říct, už to nechci tajit. Já jsem se strašně zamilovala. Já nevím, co se se mnou děje, ale je to strašně silný, nemůžu si nijak pomoct. On je jako vítr, má tolik nápadů, vymýšlí věci, které by mě ani nenapadly, s ním se nenudím ani minutu, je strašně akční, je mladý…“
„Prosím tě, ušetři mě detailů. Nechci to slyšet. Hlavně mi řekni, jak si to dál představuješ s námi, s Evičkou?“
„Karle, prosím tě, tento víkend bych tě požádala, aby ses o ni postaral. Co a jak bude dál, ti řeknu v neděli večer. Jedeme na setkání motorkářů, chtěla bych poznat jeho přátele, kamarády, jeho okolí a jsme také domluvení, že si tam o všem promluvíme.“
„Takže to je motorkář? Včera nás nějakej šílenec na motorce málem přejel. Evička si všimla, že ta paní vzadu má na zádech modrý baťůžek jako máš ty. Nechtěl jsem tomu věřit, ale jak vidím, byla to pravda. No, to ses tedy seznámila s pěkným … radši to nebudu říkat nahlas, co si o něm, myslím. Ale hlavně tou tvojí novou známostí bude trpět naše malá.“
„Karle, prosím tě…“
„Jdu spát, zítra si jeď, kam chceš, o Evičku se postarám.“

Když se v sobotu vrátili z výletu, Evička si šla hrát do pokojíku a Karel si zapnul televizi.
„ … u brněnské přehrady se sešlo několik tisíc motorkářů z celé Evropy. V programu byla spanilá jízda kolem…“ tak ji zase vypnul.
„Pojď, Evi, přečtu ti nějakou pohádku a pak půjdeme spát.“
V neděli ráno se Karel probudil, unavený a celý nervózní. Přemýšlel o tom skoro celou noc. Začít si s takovým jankem?! S nějakým mladým klukem? Poprvé si opravdu uvědomil jejich věkový rozdíl.
Nedělní odpoledne prořízl nepříjemný zvuk zvonku ve dveřích. Crrrr! Crrr! Crrrr!
„Že by se už vrátila Hanka?“ pomyslel si.
„Maminkááá přijela!“ křičela dcerka a běžela ke dveřím. Ale Hanka má klíče, i když taky někdy schválně zvoní, aby ji Evička mohla přivítat.
„Tak otevři, Evi!“
Holčička vzala za kliku a za dveřmi stáli dva cizí páni.
„Je doma tatínek?“
Zakývala hlavou a ustoupila. Karel se došoural ke dveřím a nechápavě koukal na cizí lidi.
„Můžeme dál?“ zeptal se první z nich. Oba ukázali průkazy. „Jsme od policie,“ pokračoval.
„Samozřejmě, pojďte dál,“ řekl a ustoupil. „Posaďte se. O co jde?“
„Víte,“ ohlédl se ten neznámý na Evičku.
„Evičko, jdi si hrát do pokojíku, já za chvilku za tebou přijdu“.
„Vy jste pan Krása Karel?“
„Ano jsem. Stalo se snad něco?“
Otázka zůstala nezodpovězená a policista pokračoval.
„A vaše žena se jmenuje Hana Krásová?“
„Stalo se jí něco?“ ztuhnul Karel.
„Měla těžkou havárii na motorce jako spolujezdec a havárii nepřežila.“
„Ale to… třeba jste se spletli, to nebude ona. Ona jela někam na nějaký motorkářský sraz… Vlastně ani nevím kam?“
„Pane Kráso, podle dokladů, které měla u sebe, je to paní Hana Krásová, ročník 1992 narozena 15. března v Praze.“
„To souhlasí,“ pokýval hlavou zničeně Karel.
„Mokrá silnice, rychlá jízda a mladý nezodpovědný řidič,“ řekl ten druhý policista.
Karel jenom zalapal po vzduchu. Nevěděl, co má říkat, a tak, aby přerušil to hrozné ticho se bezmyšlenkovitě, bez zájmu a ledabyle zeptal: „A ten řidič motorky? Co se stalo jemu?“
„Víte pan Horák, tak se jmenuje ten řidič, ten z toho vyšel dobře, má zlomenou nohu.“
„Horák?... Pavel?“ zpozorněl Karel, „Modřanská 34?“
„Vy ho znáte?“
„Pavel Horák narozený 4. června 2002?“ jako ve snu šeptal Karel.
„Vy ho znáte?“ zopakoval otázku policista.
„To je můj syn.“
Karel zdrceně usedl na židli. „Zbyla mi jenom Evička,“ zašeptal.

 

Jména i celý příběh je vymyšlený. Nikdy nic se takového nestalo.

povídka
Autor: Zdeněk Hart
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
I takové paradoxy se mohou stát. Dobře se čtete, díky.
Zdeněk Hart
Mám opravdu velkou radost, že se Vám to líbí. Děkuji
Jan Zelenka
Moc pěkně napsané se správnou gradací. vaše příběhy jsou perfektní.
Rostislav Mraček
Nikdy se nic takového nestalo - ale vám se to moc povedlo!
Alena Švancarová
Ale ano,takových podobných příběhů.......
Zuzana Pivcová
Já jsem jezdila nějakou dobu jako spolujezdkyně, ale jako šílení jsme nikdy nejeli. Harley nebo Yamaha Virago se k tomu příliš nenabízejí. Mně se před lety smrtelně zranil partner nikoliv na motorce, ale v autě, a ještě k tomu v jednoduchém dvoutaktu. Takže je to individuální. Příběh je vymyšlený, ale měla jsem z něj husí kůži, i když mě při čtení ten konec trochu napadl. Děkuji.
Jana Kollinová
Tak to bylo napínavé do posledního slova.
Jana Jurečková
Ani bych se nedivila, že se tento příběh stal ve skutečnosti. Motorkáři jezdí jak šílení.
Alena Velková
Napínavý příběh.
Hana Nováková
Srdceryvný příběh, jak osud zasáhne do života několika lidí. Bohužel, osud má vždy poslední slovo. Díky za příspěvek

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA