Od pátku 1.9. mám víc času na sebe a samozřejmě i na Bobinu. Pamatujete se na ní? Nakonec mi zůstala. Už je jí osm měsíců. Roste jako z vody a trošku klackovatí.
Takhle vypadala v pěti měsících.
Teď už je tak velká, že mě ráno vyšoupne z postele. Po mých protestech vyleze taky, labužnicky se protáhne a jdeme cvičit jógu, i když ta jí trošku nudí.
Potom se nasnídáme a nastává čas sčítání drobných škod. Na můj výhružný dotaz: „Kdo to udělal?!“ obvykle nedostanu žádnou odpověď.
Nejvyšší čas přitvrdit výchovu, aby nerostla jak dříví v lese. Proto jsem hned první den volna rázně zavelela: „Bobinečko, pojď, půjdeme ven!“
Bobina se zavlnila v bocích, čímž mě přimáčkla ke zdi, vzala si sluneční brýle, a vyrazily jsme do Hvězdy, vyzkoušet, co si ještě ta moje holka chlupatá pamatuje. V Oboře bývá čilý ruch. Spousta běžců, matek s dětmi a pejskařů. Ideální pustit psa na volno a zkoušet povely.
„Tak co dáme jako první?“ zamyslela jsem se. Jakmile byla Bobina ode mě na deset metrů, vypálila jsem na ní: „Stůj!“ Kupodivu poslechla a strnula na místě, ale s ní se zastavili i tři běžci. Musela jsem jim dát „Volno!“, aby mohli pokračovat v tréninku.
Protože je Bobina zvyklá mít stále okolo sebe děti, ráda by se s nimi pomazlila i venku. Chápu, že by se to cizím matkám nemuselo líbit, takže jsem psa, běžícího ke kočárku, včas zarazila povelem: „Fuj je to!“ Člověk se ale nezavděčí, protože paní, jejíž dítě jsem zachránila před olíznutím, se ohradila, že oni nejsou žádný fuj.
Potom jsme s Bobčou měly štěstí, že jsme potkaly jejího největšího kamaráda Fíčka. Psi spolu řádili a najednou zmizeli v blízkém křoví. To nikdy nevěstí nic dobrého. Tedy pro nás, protože jejich výběr parfému z mrtvých myší či žab nebo nedej bože z něčeho jiného, není nic moc.
Proto jsem za nimi rychle vystartovala, ale na můj výkřik: „Co to tam děláte vy dva?!“ zareagovali udiveně pouze dva mladíci, kteří zrovna procházeli kolem.
Zdálo se mi, že nastal nejvyšší čas vrátit se domů. Bobině se ovšem nechtělo. Snažila jsem se jí vlídnými slovy domluvit, aby pohla kostrou: „Ty se teda dneska vlečeš, to je hrůza. Přidej!“
„Já fakt rychlejc nemůžu, udělalo se horko,“ ozval se vedle mě pomaloučku běžící starší pán…
U hlavní brány se na mě smál velmi pohledný neznámý čtyřicátník. „Taková hezká holka,“ zašvitořil. Ale já už neměla sílu zavtipkovat a zeptat se ho, kterou z nás myslí.
A doma? Tam mě čekalo koupání, fénování a rozčesávání psích dredů. Nejen že jsem Bobině v červenci musela koupit větší auto, ale ještě s ní budu muset co měsíc chodit do salonu. Řeknu vám, je to šichta. Zlatý děti.
Tak takové já mám seniorské radosti, a to jsem ještě stále senior junior, ale počkejte, v půlce října mi bude pětašedesát, takže se i já konečně stanu regulérním seniorem, a to teprve z radosti nevyjdu.
Všechny fotografie: Alena Velková
