To všechno bych jí chtěla napsat.
Ahoj,
dneska je jedenáctého září. Je to trochu symbolické, že zrovna dnes, v den, kdy se před lety "navždy změnil svět" dostal syn předvolání k rozvodovému soudu. Rok po těžké havárii, kterou nezavinil, přichází o vše, co měl rád. Po úraze přišel nejenom o zdraví, ale i o všechny věci, které měl rád a nebo ho bavily - závodní auta, westernové ježdění na koních, na čtyřkolce, motorce a sněžném skútru nebo na lyžích. Díky Petřině nekompromisní výchově přišel o syna a teď už i o ní a Andulku. A když odcházela, tak prý měla k Petrovi pronést, že může vyřídit svým rodičům, že se jim podařilo vyštvat už jeho druhou manželku.
Promiň, že tě s tím obtěžuju, já chápu, že tohle je pohled z mojí strany a ty jako její matka budeš zákonitě vždycky na její straně, ale četla jsem si zprávy, co jsme si spolu s Petrou posílaly od Petrova úrazu, abych konečně pochopila, čím jsem jí vlastně ublížila. Vždycky jsem jí vyhověla, když po mě něco chtěla, ať už upéct, pustit nebo zavřít slepice, vyvenčit psy, zatopit, dojet pro Andulku, převzít poštu atd. Nebo jsem jí snad ubližovala těma krabicema dortů, cukroví, koláčů a buchet, kremrolí, chlebíčků a plněných houstiček pro všechny její známé a hlavně pro sestřičky a zdravotní bratry v obou nemocnicích co Petr byl, které jsem po nocích pekla, když jí váš známý doktor poradil, že by bylo dobré jim aspoň 2x nebo 3x týdně něco donést?
Kolikrát jsem si dělala legraci, že kdyby se mě po ránu někdo zeptal, co bych dělala, kdyby mě navštívila mimozemská civilizace, tak že bych je "nakopala do prdele, protože jsem po noční" jako to bylo ve filmu "Srdečný pozdrav ze zeměkoule". A vadilo snad to, že jsem se, kdykoli to bylo potřeba, postarala o psy, odvezla Andulku na gymnastiku nebo jí vyzvedla z kick-boxu, zašívala jim cokoli bylo potřeba a nebo taky tím, že jsem přiběhla na zavolání, kdykoli si s něčím v kuchyni nevěděla rady, ať už to bylo umixování domácí majonézy, upečení martinské husy, uvaření kaldounu nebo vykostění dančí kýty, uvaření jahodových nebo bramborových knedlíků anebo dochucení svíčkové? Normálně si k nám chodila popovídat a nepřipadalo mi, že proti nám něco má. A když si vzpomenu na to, co každému vyprávěla o tom, jakou má doma úžasnou babičku... To mi celá ta léta mazala "med kolem huby"? Poprvé jsme jí nevyhověli až s prodejem půlky domu. Byla bych moc ráda, kdyby si ty zprávy taky mohla znovu přečíst. Myslím, že takhle teda člověk, který trpí tím, že bydlí v jednom domě s rodiči manžela, asi s tchýní nekomunikuje. Ke změně došlo až po tom, co jsme řekli, že dům jsme si pořídili jako jistotu na stáří a prodávat ho nemáme v úmysl . To co tvrdí o tom, že se tady celou dobu, co u nás bydlela, necítila dobře, jsou jenom řeči, kterýma chce vysvětlit to, jak se k nám začala chovat. A jelikož je vždycky potřeba najít viníka za vzniklou situaci a hlavně se nesmí hledat vina u sebe, tak to prostě hodila na nás...
Neskutečně mě mrzí taky to, co dokázala udělat s Andulkou. Děti nasávají vše, co kolem sebe slyší a vidí, jako houba. A dneska nejenom, že už je zapomenuto všechno, co jsem kdy pro Aničku, od té doby co k nám s ní, tehdy dvaapůlletou přišla, udělala. Teď už dokázala, tím jak se k nám chová a jak o nás mluví to, že teď jsem pro Andulku cizí člověk, kterého radši dělá že nevidí, aby ho náhodou nemusela pozdravit... Je mi z toho neskutečně smutno a jsem nešťastná, ale myslím, že to je asi přesně to, čeho chtěla tím svým manipulováním dosáhnout. Sice si myslím, že jsem si to nezasloužila, ale je mi jasné, že s každým se zachází tak, jak kdo zjistí, že si může dovolit. A na mě si to holt dovolit může.
Moc by mě zajímalo, kam se ztratila během necelého roku všechna ta její láska a štěstí, o kterém vždycky mluvila a proč už není Petr její nejlepší kamarádka? Proto, že se změnil? Nevím, mě se to nezdá, není ani zlý, ani hádavý a agresivní, s čím jí říkali, že má počítat, naopak je ke všem slušný a milý, ale i kdyby ke změně v chování oproti dřívějšku došlo, za to on přece nemůže!!!! , ani za tu nehodu, při které málem přišel o život. Vždyť je to zázrak, že takový úraz hlavy přežil. Zřejmě ho chce stále trestat za to, že se vzepřel tomu, co mu naplánovala a nechtěl být celé léto na rehabilitaci v Kladrubech. Vydržel to tam jenom pět týdnů, potom už se mu po domově neskutečně stýskalo. Do Prčic, když mám někoho ráda, tak mu přece dokážu odpustit i vraždu a ne jenom to, že nechce trávit čas v ústavu, kde tomu, že ho to všechno co mu nejde, znovu, jako mávnutím kouzelného proutku někdo naučí vůbec nevěřil a kde neskutečně trpěl. Především odloučením od všeho, co má rád. Bude to pochopitelně hlavně tím, že je introvert a navíc byl, na rozdíl od jiných, co jsou schopni jít i s takovou banalitou, jako je vyndání klíštěte k doktorovi, vychován k tomu, že člověk si musí umět pomoct sám a "všechno nejlíp zahojí čerstvý vzduch".
Připadala jsem si jako mezi dvěma kamenama, co mě drtí z obou stran a nevěděla, co s tím. Když jsem se snažila vyjít s dědečkem, tak jsem nemohla vyjít s Petrou... a Petr, který by měl mít kvůli té hlavě klid na tom byl stejně. A ona s ním cíleně manipulovala a to je přesně to, co on vždycky nesnášel. A když se proti tomu snažil protestovat, bylo mu to houby platný. Petra už byla s nervama v háji a místo toho, aby si došla k doktorovi a něco s tím dělala, tak kolem sebe mlátila a byla schopná obviňovat nás z toho, že tady kvůli tomu, jak se k ní chováme nemůže být. To si myslí, že někde jinde to bude lepší? Moc pochybuju, by noví sousedi měli radost, kdyby se tam s tím zvěřincem nastěhovala. Těžko bude mít někdo pochopení pro to, že vlk Čenda dokáže kolikrát v noci výt tak, že rozštěká psy z celé vesnice.
Celé to asi vyvrcholilo tím, že zůstala v lednu s Petrem tři měsíce doma na ošetřování a od dubna zase musela začít chodit do práce. Měla sice domluvený Petrův nástup na rehabilitaci do Kladrub, jenomže když jí pořád nic nepřišlo, tak tam volala a oni jí řekli, že museli vzít někoho jiného a Petrův nástup odložili a nevědělo se na kdy. A napětí stále stoupalo...Ona musela do práce, Petr zůstal doma sám, ale měl zakázáno se s námi stýkat, protože prý s ním manipulujeme, přejímá naše názory a vůbec si to, protože má poškozený mozek, neuvědomuje. A dodržování zákazu kontrolovala kamerou na stodole a polohou jeho telefonu...
Pak jsem udělala hroznou chybu, když jsem se pokusila promluvit si o tom, jak mě mrzí to, co se mezi náma stalo. Myslela jsem si, že by spolu lidi měli mluvit a situaci, která nastala si vysvětlit. Dopadlo to tak, že ona měla pocit, že jí snad něco vyčítám, třeba že od nás nic nechce a nepotřebuje a naopak mi zase vyčetla, že se ani nezajímám, jaké měla Andulka vysvědčení, že se jen zastávám malého Petra, myslím si, že ho ona od nás vyštvala a on přitom ani nemá zájem o to, jak je tátovi a že jsme se nikdy od té doby, co nám řekla o půlku baráku, když jsme se potkali, ani nezeptali, jak je Petrovi. A zrovna dneska když dědeček někam jel, tak se taky ani nezeptal, jestli nemá odvézt Andulku do školy. A to nejmenovaní "hodní sousedé" (co o nich, když od ní potřebovali dojet pro vozík s naloženou kobylou, když se jim jejich auto rozbilo, tehdy prohlásila, že přece není žádná jejich kamarádka, že asi spadli z višně, když si myslí, že by to pro ně udělala) prý se jí sami nabídli, že jezdí každý den na rehabilitaci a tak Áňu ráno do školy vozili. Ta rozmluva vůbec nedopadla dobře, Petra úplně hystericky křičela, co je mi do toho, komu si ona říká o pomoc, že s náma tady žít nemůže, je jí 33 a život má před sebou a nechce být někde, kde jí nic nepatří. Tak to je ten hlavní důvod, že? Ale já jí přece, ani kdybych chtěla, půlku baráku přenechat nemůžu. My nemáme napsanou každý polovinu, ale máme dům v bezpodílovém spoluvlastnictví, takže by s přenecháním poloviny určitě musel manžel souhlasit a to on nikdy neudělá.
Pokračovalo to tím, že mi řekla, že Petra donutila k tomu, že jí slíbil, že do Kladrub pojede tak, že si sbalila kufr a řekla mu, že teda od něj odchází. Na to jsem si dovolila říct, že to je manipulace nejtěžšího kalibru a používat to na člověka, co "má poškozený mozek" , jak mu stále předhazuje a ona by ho měla naopak držet od všeho negativního, je hnusný. To jí rozzuřilo k nepříčetnosti, křičela na mě, že teda vlastně ona je tady ta kr..., co by si měla vyndat hlavu z pr.... a začít přemýšlet. Když jsem jí viděla, jak se úplně hystericky třese a vzteky už neví jak dál, pokusila jsem se jí, tak jako se to dělá se vztekajícíma dětma, obejmout a uklidnit, ale na to mi řekla, ať na ní vůbec nesahám, že to nesnáší...
V noci jsem pak měla zvláštní sen, zdálo se mi, že jsme všichni seděli v kuchyni, ale dědeček neseděl na svém místě, tam co obvykle, ale vzadu u stolu, co sedávám já. Petra vepředu něco dělala a dědeček se na mě podíval a řekl mi, že jdeme domů. A já mu na to řekla: "ALE MY PŘECE JSME DOMA..." a pak jsem se vzbudila. Ještě že jsem se vzbudila, kdoví, jak by to pokračovalo dál.
Jestli jak Petra říká, má pocit, že už nemá sílu s náma bojovat, tak ať si laskavě uvědomí, že bojuje jenom s tím zlem co v sobě živí. Se mnou určitě nebojuje, k boji jsou potřeba dva a já se ničeho takového neúčastním. A ať si uvědomí, že i kdyby náhodou Petra svými "manipulačními technikami" přesvědčila k tomu, aby s ní někam odešel, k nám by se mohl vždycky vrátit, protože tady je doma. Ale jestli mu ona doteď nedokázala domov, jako místo, kde by byl rád a cítil se s ní bezpečně vytvořit, tak to přece není moje chyba. A vyčítat mu to, že má k rodičům stále ještě hezký citový vztah, zřejmě proto, že měl hezké dětství a ona asi ne, to je od ní strašně hnusný a za to se jí přece taky nebudu omlouvat. Je jasné, že na nás neskutečně žárlí, ale nechápu, o co jí jde. Kdybychom jí tu půlku baráku přenechali, tak by tady s náma žít mohla? Ovšem je otázka, jestli bychom tady ještě mohli žít my...
Kdysi v práci vyprávěl kolega, jak po smrti manželky vyplatil dceři její podíl z dědictví, své části dědictví se vzdal a synovi přenechal vilu, ve které on i mladí bydleli. Bydleli tak spolu za života manželky, oni v přízemí a mladí v patře, už léta a samozřejmě že všechny náklady platili majitelé nemovitosti, tedy rodiče. Když kolega ovdověl a obě děti spravedlivě podělil, předpokládal, že syn s manželkou převezmou k vile i úhradu veškerých nákladů, které pochopitelně nebyly úplně zanedbatelné. A co se stalo? Syn po něm požadoval za užívání bytu nájem!!! Když si dovolil namítnout, že když byl majitelem vily on, tak u nich oni vždycky bydleli zadarmo, tak mu odpověděl, že on na to měl, ale oni na to, aby všechno platili nemají...
V životě se prostě věci dějí, jinak by nebyly dějiny, ale někdy se toho někomu děje vážně moc. Že by nás pánbu trestal, za to že se nemodlíme?
No a co bude dál? To nikdo z nás neví. Místo toho, abychom jako rodina drželi pohromadě a děkovali za zázrak, který se stal, odcizili jsme se jeden druhému a ztratili jsme schopnost a hlavně chuť se o vyjasnění vztahů aspoň pokusit.
