A taky, jak by jí vadilo, kdyby s nimi musela žít. Já jsem nějak neviděla důvod, proč mi to říká. Že by proti mně něco měla, nebo si něco udělali s dědečkem? Vůbec se jí nelíbilo, když jsem si na to dovolila říct, že tohle, co ona uznává jako jediné možné, je až novodobý model rodiny ve městě a to až od doby, kdy začaly existovat starobní důchody, které do té doby měli jen státní zaměstnanci nebo váleční vysloužilci.
Na vesnici po staletí žily rodiny pohromadě, děti věděly, že se musí postarat o své staré rodiče a totéž očekávali i od svých dětí a to, že někdo někomu vadí, je naprosto normální, aspoň si člověk uvědomí, že lidi jsou různí a naučí se je respektovat i s tím, čím mu vadí. Že zjistí, že se musí umět přizpůsobit a naučit se s člověkem vyjít i přes jeho nenálady a odlišné názory, nebo mu třeba někdy i jít radši z cesty a je dobré si uvědomit, že život je o spoustě kompromisů a ne jen o tom, dělat si to, co chci já. V každém to jeho "já" je a záleží na tom, jestli člověk uznává jenom to svoje, nebo je schopný pochopit i ty druhé. Ale chápu, že pro dnešní mladé, kteří se nehodlají kvůli někomu omezovat, je to něco, co je obtěžuje. My jsme ještě ta generace, co byla vychovávána v úctě ke stáří, i když už jsme, samozřejmě, rodičům nevykali. Myslím, že tak jsme se snažili vychovat i svého syna.
Ale život není pochopitelně vždycky jenom procházka růžovým sadem a já i s tím, jak "žiju a nežiju" s dědečkem, už skoro padesát let, jsem se vždycky snažila si najít v životě něco hezkého a přes jeho občasné chování se dokázala (někdy teda líp a někdy hůř) přenést, protože ho stále mám ráda a vím, že on mě taky. Za ta léta, co s ním jsem, ho docela chápu, on je totiž taková nešťastná povaha. Je jako stará doga, která je celý život v podstatě hodné a nepříliš konfliktní zvíře, ale ke stáří, když jí už není úplně dobře a všechno jí bolí, tak chce jen ležet, odpočívat a spát a když jí z toho jejího klidu někdo vyrušuje, dokáže i ublížit. A všichni se pak diví proč. Ale já už se ve svém věku vlastně ani ničemu nedivím...