V zajetí dochvilnosti a nedochvilnosti
Ilustrační foto: Pixabay

V zajetí dochvilnosti a nedochvilnosti

19. 9. 2023

K napsání tohoto zamyšlení na téma dochvilnost a nedochvilnost mě inspiroval nedávný zážitek. Můj muž jezdívá koncem každého léta do Luhačovic. Sám. Samozřejmě na léčení, ale hlavně tam má možnost si ode mě odpočinout.

Já už s tím počítám, ale letos se do doby jeho odjezdu strefilo hlídání vnoučat. A ta mě kompletně zaměstnávala, takže kdybych nezakopla o kufr v předsíni, ani bych si nevšimla, že si muž už stihl zabalit. Na otázku, kdy mu jede vlak, odpověděl, že stejně jako loni a předloni. Tahle odpověď mě trochu zneklidnila. Podíval se vůbec do jízdního řádu? Radši jsem mu nabídla, že mu koupím elektronickou jízdenku a místenku a stáhnu mu ji do mobilu. Nechtěl. Prý je samostatný a do Luhačovic dojede i bez mé jízdenky. Dál jsem se mu nevnucovala. Jen jsem poznamenala, že bych z Hradce do Pardubic jela o vlak dříve, aby mi spoj na Luhačovice neujel. Nebylo by to poprvé. Moje pečující rada zůstala bez komentáře, ale mohla jsem si domyslet, že nebude akceptována.

Samozřejmě, že mu přípoj v Pardubicích na Luhačovice ujel a musel čekat dvě hodiny na další vlak. Ale přiznal to až po návratu z lázní, protože něco podobného se mu stalo i na cestě domů. Shodli jsme se na tom, že hospodaření s časem opravdu není jeho silná stránka. A společně jsem se tomu zasmáli. Teď v důchodu už nás nějaká ta hodinka nemůže vykolejit, ale vždycky tomu tak nebývalo.

Já se považuji za osobu dost dochvilnou. Možná jsem tuto vlastnost zdědila, ale určitě byla zformována i prostředím, ve kterém jsem byla vychována. V naší rodině se předem dohodnuté termíny a časy prostě respektovaly. Přijít  pozdě bylo považováno za neslušné. Stávalo se to opravdu mimořádně a většinou i z vážného důvodu. A vždy to bylo doprovázeno omluvou. Moji rodiče odcházeli po celý svůj život v pravidelnou hodinu do práce a ve stále stejnou hodinu se z práce vraceli. Tuto pravidelnost jsem vnímala už jako dítě a každé neočekávané vybočení z ní mě zneklidňovalo. Už ve školce jsem sledovala ručičky nástěnných hodin. Když se blížily k půl třetí, utíkala jsem do šatny, abych viděla oknem na ulici, kterou přicházela maminka mě ze školky vyzvednout. A běda, když se náhodou do půl třetí neobjevila. Obličej se mi začal krabatit, fňukala jsem a po chvíli mi začaly téct slzy jako hráchy.

Na návštěvy, k lékaři či do kostela jsme chodili vždycky o malinko dřív. Vždyť by to byla ostuda, kdyby na nás musel někdo čekat nebo bychom rušili ostatní svým pozdním příchodem. Jen na vlak jsme chodívali dřív o půl hodiny, protože ten by na nás nepočkal. Tyto návyky se postupně staly mou součástí. Když jsem začala o své dochvilnosti rozhodovat sama, tak jsem do školy, do tanečních, do divadla, na zkoušku či na rande počítala s nějakou tou malou časovou rezervou. Nudné, že? Ale praktické. Moc se mi to hodilo, když jsem po škole nastoupila do svého prvního zaměstnání. Dodnes si pamatuji, že mi ráno odjížděl trolejbus v 5:05, pracovní doba začínala v 5:45 a končila odpoledne ve 14:09. Zdají se vám tyto doby podivné? Existuje pro ně logické vysvětlení. Příchod a odchod zaměstnanců do velkého továrního komplexu za městem byl pečlivě rozfázován do několika vln, aby se dala zvládnout doprava velkého množství lidí.

Samozřejmě jsem už tehdy potkávala lidi, kteří měli problém s tím, aby přišli kamkoliv včas. Ale mě osobně se to nedotýkalo. Tedy až do doby, kdy jsem se seznámila se svým budoucím mužem. Zpočátku chodil na schůzky včas. Nebo jsem jeho pozdější příchody ve své zaslepenosti láskou nevnímala. Na jeden z jeho pozdních příchodů však nezapomenu nikdy. V den naší svatby si mě měl vyzvednout v dohodnutou hodinu v bytě u rodičů. Po nekonečně dlouhé hodině marného čekání jsem se zamkla v ložnici, svlékla si svatební šaty a rozbrečela se. Nečekala jsem, že by se ještě objevil. Ale přijel s mnoha omluvami a já se nakonec nechala ukecat. Na radnici se ukázalo, že předcházející svatby nabraly skoro dvouhodinové zpoždění, a tak jsem i my museli ještě chvíli počkat, než se na nás dostala řada.

Absolutně rozdílný pohled na hospodaření s časem nás doprovází po celý celý společný život. A samozřejmě to někdy pěkně mezi námi jiskří. Deset minut před plánovaným odchodem stojím doma na chodbě, kompletně oblečená, obutá, umytá a mám připravené všechno, co budu potřebovat. Zatímco můj muž teprve odkládá tablet a začíná přemýšlet, co by si tak mohl vzít na sebe. Deset minut po plánovaném odchodu začínám tiše zuřit. Zatímco si můj muž  obléká druhou košili, protože ta první neměla jeden knoflíček. Je absolutně v klidu. Já radši odcházím před dům, abych mu náhodou neublížila. A pak společně běžíme, abychom dohonili čas. Jako odstrašující příklad mohu uvést třeba dobíhání zájezdového autobusu do Španělska. V den odjezdu jsme doma dlouho hledali manželův pas. Na stanoviště autobusu jsme běželi, ale autobus se už rozjížděl. Naštěstí nás řidič zahlédl, a tak nám o kousek dál zastavil. Pamatuji se, jak jsem se styděla, když jsme procházela uličkou v autobusu a upínaly se na nás zraky všech cestujících.

Nešlo samozřejmě jen o pozdní příchody, ale i způsob, jak si zorganizovat nějakou činnost a dovést ji do úspěšného konce včetně dodržení nějakého termínu. Plánování sice u nás probíhalo formou dlouhých debat a úvah, bylo velmi  důkladné, ale nic se nedodržovalo. Všechno se dalo odložit, spoustu času se dala strávit něčím nepodstatným nebo úplně jiným. A všechno se dohánělo na poslední chvíli. Brzy po svatbě mi bylo jasné, kde to všechno má své kořeny. Jeho rodiče to měli úplně stejně. Když nás tchýně pozvala na dvanáctou na oběd, jídali jsme pravidelně v půl druhé. Když jsem je pozvala na dvanáctou na oběd k nám, přicházeli s velkými omluvami o jedné a jídlo se ohřívalo v mikrovlnce.

V době, kdy mi mužova nedochvilnost a neschopnost rozumně hospodaŕit s časem vadila nejvíce,  jsem se snažila zjistit, zda by se s tím dalo něco dělat. Přečetla jsem si o tom pár článků, vyslechla nejrůznější rady. Dozvěděla jsem se, že existují různé typy nedochvilných lidí. Většina z nich vnímá čas zcela jinak než ostatní. Nedokážou odhadnout, jak dlouho jim bude nějaká činnost trvat (třeba čištění zubů), a pak se diví, že přijdou pozdě. A když už musí nějaký odhad udělat, často je příliš optimistický. A to i v případě, že ze stejného důvodu už někdy pozdě přišli. Jiné typy neochvilných zase rádi a často riskují, pouštějí se do nových věcí, potřebují pro svůj život adrenalin a jsou nedisciplinovaní. Někteří rebelové tím dávají najevo nezávislost. A také to mohou být zmatení géniové, které vůbec nemají pojem o čase a myšlenkami jsou někde mimo realitu.

Návodů, jak nedochvilnost řešit, jsem četla mnoho. Jejich hlavním nedostatkem bylo to,  že by je důsledně musel respektovat právě ten nedochvilný. A tak jsem to časem prostě vzdala a přizpůsobila se realitě. Pouze ty nejklíčovější situace se snažím ovlivnit předběžnou časovou dohodou a na ní pak důsledně trvám. U ostatních věcí občas pronesu nějaké moudro či radu, ovšem vím, že nemusí být (a nebude) respektováno. A řadu drobných nedochvilností prostě neřeším. Zapracovala jsem i na sobě. Pozdní příchod o pár minut neberu jako pozdní příchod. Samozřejmě jen v případě, že nejde o život.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Nedávno jsem někde četla, že dochvilnost je v podstatě vynález 19. století. Teprve ve věku průmyslové revoluce umožnila masová výroba hodinových strojů stanovovat časové okamžiky s obecnou platností. A respektování času se postupně začalo stávat nedílnou součástí společnosti. Časem se život podle strojově odměřovaného času stal cností a dochvilnost jedním z nejdůležitějších znaků tzv. nového, moderního člověka. Na druhé straně se však usilivná snaha o dochvilnost stala jednou z příčin nezdravého stresu.

Možná se mi to jen zdá, ale zdá se mi, že se v poslední době názory na dochvilnost výrazněji mění. Napŕíklad možnost pracovat doma je dnes u některých profesí běžnou záležitostí a mnohem větší důraz se klade na výsledek práce než na časový interval, ve kterém byla vykonána.  Lékaři, psychologové či psychiatři, nejrůznější kouči a odborníci radí lidem zmírnit tempo, přizpůsobit si svůj život svému vnitřnímu času, najít si dostatek času na to, aby si svůj život mohli užít.

A jak to máte a vidíte vy?

Hodnocení:
(4.9 b. / 37 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Antonín Nebuželský
Dobré. Já to mám jako vy, u nás chodí pozdě manželka. Ale je to v normě. Taková ta akademická čtvrthodinka. Synova rodina přijíždí o tu hodinku a kousek později.
Lenka Kočandrlová
Bohužel,i já zažila,jak manžel kdysi přijel na rande o 2 hodiny později,neb si nechal ujet autobusy i vlaky...Já chodím všude včas,jsem vypravená raz-dva,ale manželovi vše trvá,kolikrát jsem už chtěla odjet bez něj,protože nedokázal včas přijít do auta ! Měla jsem práci,kdy jsem si sjednávala termíny se zákazníky . Já přijela o půl hodiny dříve,aby náhodou nemuseli na mne čekat.Stávalo se často,že čas vypršel,plynuly dlouhé minuty,tak jsem po půl hodině volala,kde jsou ? No a mnohdy jsem se dozvěděla,že teprve vyjíždí,jo za minutku už dorazím....Ty mobily vše hodně pokazily. Někoho však ani nenapadlo,že by měl volat a omluvit se za zpoždění,snad se to dnes má brát jako normální,což je hnusné. My se kdysi domlouvali na rande dopisem ! čili týden dopředu,a sešli jsme se přesně.
Josef Volfík
Takové ty řeči a doporučení zvolnit tempo vypadají dobře, ale jsou na nic. Ano, leckdo zvolní tempo, nehlídá (sobě) každou minutu... Ale když se opozdí vlak o pár minut, to hned chce (po dalších) dochvilnosti. Pizza musí, prostě musí být doručena do deseti minut, pokud si něco objednám přes internet v pondělí ráno, musí to být doručeno v úterý do jedenácti. Číšník musí být u mého stolu minutu po tom, co si sednu... Obávám se, že to zvolnění si leckdo udělá pro sebe, ale všichni ostatní si to dovolit nesmí.
Jana Kollinová
Mám to nastavené přesně jako vy, paní Vlaďko. Zásadně o pár minut dříve, tak to máme i v rodině, s výjimkou tatínka, který vnímal čas poněkud odlišněji, ale příliš nevybočoval. Jednou se moje snaha o dochvilnost změnila v totální trapas a to, když jsem na zahraniční zájezd vyrazila z domu sice na správný čas, ale o den dříve. Manžel se při mém návratu ani příliš nedivil, dlouho jsem ho podezřívala, že to věděl a bylo to jeho malé škodolibé zadostiučinění za to, že jsem jela sama.
Naděžda Špásová
Zamlada jsem byla občas trochu nedochvilná. Poslední moje šéfová na Barrandově mě dochvilnosti naučila. Od té doby nesnáším nedochvilnost od kohokoliv.
Blanka Lazarová
Vlaďko, to by bylo na mě moc silný kafé. Nevím, jak bych se s tím popasovala. Naštěstí jsem to nemusela řešit. Obdivuji tě. :-)
Marie Měchurová
Ty hodiny, které jsem já pročekala na manžela se už nedají spočítat. A kolikrát se ztratil v cizím městě? Od dcery měl zakázané vozit vnoučata vlakem z prázdnin. Je fakt, že já jsem všude dřív. Vlaďko, chápu Tě.
Dana Straková
Milá paní Vlaďko, plně vás chápu, protože něco podobného zažívám se synem. Nevím, jak je to možné, když my dva s manželem s tím nikdy problém neměli, ale syna se nám k dochvilnosti nebo prostě jenom k tomu, že něco je potřeba udělat teď hned, nepodařilo. A on se diví, proč mě to zlobí, ale někdy je to opravdu děs, třeba když ho volám k večeři v šest, potom v půl sedmé atd. a on klidně přijde po osmé a ještě řekne, že vlastně ani nemá hlad. No nezabila byste ho?
Jarmila Fialová
Já jsem všude o půl hodiny dřív a strašně nesnáším nedochvilnost a chození na poslední chvíli. Na dovolenou balím nejmíň měsíc předem a pak xkrát přebaluju.
Jana Šenbergerová
Vlaďko, moc hezký článek! Pro mě téma na další pojednání. :-) U nás je to přesně naopak. Můj muž je na nákup připraven den předem a na cesty balí nejméně týden. Díky tomu jsem ztratila schopnost být bez dlouhých příprav sbalena hodinu před odchodem z domu. Než jsme se poznali a dali dohromady, fungovala jsem stylem "mít nůž na krku". Možná i proto, že se mi dost často vyplatilo nespěchat. Unikla jsem nečekaným problémům nebo jsem byla zproštěna nějakých nepříjemností. Velkou část svého života řeším otázku, proč si pořád lámeme hlavu nějakou fyzikální veličinou, která vlastně vůbec neexistuje. Člověk si vždycky umí vymyslet na sebe nějaký bič. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.