To, že vetšina jeho díla je autobiografická, Ladislav Fuks ve svých pamětech sepsaných s přítelem Jiřím Tušlem s názvem Moje Zrcadlo nakonec sám přiznal: Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl.
Ladislav Fuks byl autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která mnohým z nich zůstane neodhalena.
Jeho dětství nebylo zrovna šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevuje v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prochází Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomuje svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožívá citelněji, jelikož sám trpí silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři.
Po dokončení gymnázia pracuje Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračuje ve studiu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnuje filosofii, psychologii a dějinám umění. Studia zdárně ukončil v roce 1949. Překvapivě pak pracuje řadu let jako úředník v papírnách a v polovině padesátých let se stává zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Sbírka kuriozit, která na tomto zámku zůstala po knížeti Metternichovi, Ladislava Fukse natolik nadchla, že on sám později vytvoří něco obdobného ve svém bytě v Dejvicích a tento jeho nesourodý soubor morbidních bizarností se stane už za jeho života legendou.
Od roku 1959 je Ladislav Fuks zaměstnancem Národní galerie a v roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydává konečně svou první knihu – Pan Theodor Mundstock. Tento jeho vstup na pole literárního umění je doslova bleskem z čistého nebe a z Ladislava Fukse se stává během velmi krátké doby jeden z nejuznávanějších spisovatelů nejen tehdejšího Československa, ale i Evropy. Každá další kniha jen potvrdila autorův mimořádný talent.
V Česku je rozhodně jeho nejznámějším dílem, i díky filmovému zpracování, Spalovač mrtvol. Vlastní děj se zaměřuje na psychologii spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu, tedy po vytvoření protektorátu, se stává z Kopfrkingla vrah své milované rodiny, příslušník strany (NSDAP), od které je pověřen šéfováním nových plynových žárovišť. Deformace jeho psychiky je ještě umocněna návštěvami snového „tibetského vyslance“, který ho nazývá novým dalajlámou a buddhou.
Ladislav Fuks prožil většinu svého osobního života v osamění, nebo ve společnosti pochybných individuí, mladíků s často kriminální minulostí, kteří se většinou živili prostitucí. Jen jednou se pokusil z této společnosti vymanit – a to když se v roce 1964 překvapivě oženil. Jeho ženou se stala bohatá Italka Giuliana Limiti a svatba proběhla v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Blahopřání k sňatku tehdy zaslal jak papež Pavel VI. , tak i předseda Italské komunistické strany Palmiro Togliatti. Ladislav Fuks však krátce po svatbě od své ženy utekl s italským číšníkem, který jej nakonec okradl a Fuks se pak rozhodl vrátit se do Československa, kde se několik týdnů skrýval v bohnické psychiatrické léčebně.
Koncem šedesátých let podléhá Ladislav Fuks politickému tlaku a stále zřetelněji se staví na stranu vládnoucího komunistického režimu. Poskytuje spoustu rozhovorů do novin, v nichž chválí socialistické zřízení, stává se členem normalizačního Svazu spisovatelů a jeho servilita vůči mocným komunistickým funkcionářům je mezi jeho literárními kolegy pověstná. Mezi disidenty se prý tradovalo, že jednotka předposranosti je jeden Fuks. V sedmdesátých a osmdesátých letech stále vydává další knihy a stále ho pravidelně navštěvuje tajná policie. Fuks si vede deníkové záznamy svých rozhovorů s příslušníky StB, které ale po jeho smrti beze stopy zmizí. Posledním jeho velkým dílem je obsáhlý román Vévodkyně a kuchařka. Ladislav Fuks umírá 19. srpna 1994 ve svém dejvickém bytě v ulici Národní obrany č. 15. Jeho tělo je objeveno až dva dny po úmrtí.
S využitím zdrojů:
Ladislav Fuks, Jiří Tušl - Moje Zrcadlo
Divoký a temný život Ladislava Fukse - Český rozhlas
Wikipedie
