Orientační nesmysl
Fotografie: Věra Ježková a Pixabay

Orientační nesmysl

27. 9. 2023

Nemám orientační smysl. Z čehož soudím, že mám orientační nesmysl. Také mám špatnou prostorovou představivost. Až na výjimky potvrzující pravidlo.

Ve škole mi při tělocviku činily utrpení cviky, při nichž jsem musela být hlavou dolů. Například na hrazdě nebo stojka. V tu chvíli jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole, příkaz prohnout páteř jsem nemohla splnit. Teď vím, že za to mohlo mé sluchové ústrojí, podílející se na udržení rovnováhy těla a vnímání jeho polohy. Pamatuji si, že jsem jednou, asi v páté třídě, měla strach, že budu muset dělat stojku. I napsala jsem si „jménem matky“ omluvenku: „… nemůže dělat stojku. Lékař jí to zakázal“. Rodiče ji naštěstí odhalili dřív, než jsem si stačila ve škole způsobit průšvih.

 

 

Neumím hrát šachy. Dědeček se marně snažil mě je naučit. Neuměla jsem si představit, jak bude vypadat šachovnice po dalším tahu. Zvládala jsem jen dámu; myslím, že metodou pokus – chyba.

 

 

Když jsem nastoupila do zaměstnání, kolegové psychologové mě nechali udělat Amthauerův test struktury inteligence. Jeho součástí je test figurální inteligence (prostorové představivosti) – úlohy s kostkami. Po jeho vyhodnocení jsem byla překvapena, že jsem v nich měla jen jednu chybu.

 

Nemám řidičák. Coby spolujezdec a pasažér obdivuji každého řidiče, který dokáže rychle se orientovat ve spleti značek a ukazatelů. Cestu ale sleduji bedlivě a v případě žádosti jsem většinou schopna napovídat.

 

 

Od dětství jsem ráda chodila na houby (i když jsem je nejedla). Zdržovala jsem se v blízkosti dospělých, kteří dbali na to, abych se neztratila. Proto jsem si hledání a sbírání hub pěkně užívala. To skončilo v době, kdy se předpokládalo, že budu samostatná. A tak jsem zažívala schizofrenní situace – dívat se po houbách a současně sledovat, kam směřuje můj spoluhledač. Už to nebylo ono.

 

 

Kdysi jsme měli nějakou konferenci ve výškové budově na úpatí Libeňského mostu. Bydlím nedaleko, byla jsem v pohodě. Protože jsem druhý den měla mít referát, rozhodla jsem se odejít dřív než ostatní. Sjela jsem výtahem do přízemí. Tedy, domnívala jsem se, že je to přízemí. Nebylo. Bylo to podzemí. V domnění, že jsem v přízemí, jsem vystoupila a jala se hledat východ. Nebyl. Chodila jsem bílými chodbami kolem nějakých potrubí. Začala jsem si zoufat. Došla jsem zpátky k výtahu. Vyjela jsem o patro výš a vystoupila. Přede mnou se otevřela prostorná hala. Nesměle jsem zavolala „Haló“. Ze vzdálené recepce se ozval pán. Třesoucím se hlasem jsem se zeptala, kde je východ. Pán se na mě udiveně podíval a ukázal mi dveře přede mnou. S úlevou jsem došla domů.

 

 

Kvůli svému orientačním nesmyslu se snažím vždy dobře připravit se před cestou do neznáma. Třeba jen na druhý konec Prahy. Prostuduji si mapu. Vypíšu trasu. Často se mi ale stane, že na místě samém to vypadá jinak, než jsem si představovala. Je rozdíl mezi tím, jestli jdu odněkud někam, nebo se budu vracet. Pro druhý případ si poznamenávám, případně i fotím, orientační body. Ne vždy to pomůže.

 

 

Pan šéfredaktor Raška si jistě vzpomene, jak mě několikrát vyhlížel, abych nezabloudila cestou za ním do redakce. Ale už trefím.

Naštěstí jsem se ještě nikdy neztratila definitivně.

 

 

dovednosti životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
No, taky se mi povede občas se ztratit. Po přečtení příspěvků mám pocit, že bychom jako parta raději měly sedět v hospodě a nikam se na žádnou túru nevydávat. Pro sichr. ☼ (Pokud tu hospodu najdeme... ) :-) .-) :-)
Zuzana Pivcová
Věrko, v řadě zde vyjmenovaných problémů jsme na tom stejně. Od dětství jsem nesnášela být hlavou dolů, i když jsem cvičila moc dobře, vadila mi stojka nebo přemet. Neskočila jsem nikdy po hlavě do vody. Pocit, jako by to pro mě mělo být nebezpečné. Právě tak vnitřní varování před autoškolou a řidičským průkazem. A stanovení si opěrných bodů při cestě cizím městem v cizině. V krajním případě dotazy typu: Můžete mi říct, kde jsem, kde je hotel Hilton atd. Pro mě to je samostatnost, troufla jsem si kdekam a poradila vždy. Kolik samotných žen by bleskově vyřídilo situaci, kdy letí z Bruselu v sobotu k večeru do Prahy s přestupem ve Vídni a ve Vídni se v tranzitu dozví z odletové tabule, že kvůli nepříznivému počasí je let z Vídně do Prahy kolem 20 hod. zrušen. Ale v tom letadle z Bruselu cestuje ne s dalšími pasažery přes Vídeň do Prahy. Je v této situaci na vídeňském letišti sám. Díky, Věrko.
Jana Kollinová
Ještě bych se pochlubila, že mám doma pro všechny případy kompas a pyšním se znalostí rozpoznat sever podle mechu na stromech.
Jana Kollinová
Jako bych četla o sobě, s výjimkou Amthauerova testu struktury inteligence a stojek v tělocviku. Manžel moje orientační schopnosti vyhodnotil naprosto drtivě prohlášením, že kdyby v Teplicích, kde jsme bydleli již dvacet let, padla mlha, tak bych netrefila domů ani kdybych byla v naší ulici. Nemít orientační smysl má své výhody, znovu a znovu objevujete nová místa i tam, kde jste byli nespočetněkrát. Přes svůj hendikep jsem měla kdysi v sobě tolik drzosti, že jsem na služební cestě do Německa radila kolegovi kudy jet, a když jsme díky mě několikrát odbočili tak nešťastně, že jsme trávili přes hodinu v dopravní špičce, nevydržel a zasyčel "už nenapovídej" a vyrazil takovou rychlostí, že jsem měla obavy, že v protisměru potkáme sami sebe.
Jan Zelenka
Věrko, hezký životní příběh. Každý to máme jinak. Já s orientací ve světě neměl nikdy problém, možná i proto, že jsem byl vždy perfektně připraven. Na neznámých místech jsem vždy sledoval výrazné orientační body. Něco jiného je ovšem orientace v životě. Tam jsi žádného průvodce nepotřebovala, protože jsi prožila úspěšný život. Určitá pevná orientace je potřebná i v životě seniorském. Ale o tom můžeme dát diskusi až zase přijedeš, nejraději u sklenky vína. Těším se!
Vlasta Ledlová
Já taky nemám moc vyvinutý orientační smysl, ale za každým rohem se obvykle neztrácím. Jen do lesa na houby chodím raději s lidským doprovodem, chytrým telefonem, cereální tyčinkou a láhví vody. Pro jistotu.
Anna Potůčková
Věrko je nás takových více. Patřím zde také - stačí se mnou někde zatočit
Alena Velková
Věrko, nic si z toho nedělej, já jsem schopná se ztratit i s navigací a to mám dvě, jednu v autě a druhou v mobilu...často se holky mezi sebou nemůžou dohodnout a pošlou mě každá na jinou stranu, tak pak musím dát rozhovor s "domorodcem" nebo volám synovi. Ten když vidí, že volám, tak už hlásí rodině: Volá babička a teď se mě zeptá - Nevíš, kde jsem? A pak se to vypráví na rodinných sešlostech.
Alena Tollarová
Věrko, orientační nesmysl, to jsem já v celé kráse! Ve městě zabloudím za prvním rohem, v lese za prvním stromem, v neznámém domě za první chodbou. Tvůj popis bloudění jakoby byl i můj. Jsem vděčná současnosti za chytrý telefon, který mi vždy ukáže, kde jsem a vyvede mě na správnou cestu. Jen nesmí mít vybitou baterii :) PS Úvodní foto je z pod Bílé stráně?
Jitka Caklová
Takhle to dopadne vždycky, když si člověk od útlého dětství počínaje, nejprve "rozumnými" rodiči, později "rozumnými" učiteli ve školce, ve škole, v družině, později nadřízenými na pracovišti, tedy komplet celým zřízeným systémem, postupně nechá vzít všechno, co k samostatnosti svobodného člověka potřebuje.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.