Nejsem typ, který by se svěřoval na sociálních sítích, četl články o tom, jak se chovat, natož se radil s psychologem, jak zacházet s dětmi. Vychovali jsme s manželkou dvě dcery. Myslím, že z nich vyrostly normální šikovné ženské, obě jsou vysokoškolačky, obě mají sympatické manžely. Tak jsem si říkal, že můj život nebyl marný a plánoval jsem, jak v penzi budu řádit s vnoučátky.
Jenže znáte to, plánování je k ničemu.
V poslední době mám pocit, že mě dcery jen kritizují. Když s manželkou navrhneme nějakou akci s vnoučaty nebo nabídneme hlídání, zájem není velký. Divil jsem se, protože většinou si mladí stěžují, že prarodiče teď raději cestují než aby hlídali. My hlídat chceme, tak nás to znejistělo. Žena se poptala a dcery jí shodně řekly, že se k holkám i klukovi nechovám vhodně, ba až špatně. Byl jsem v šoku. Pak jsme si to s dcerami rozebrali.
Od té doby přemýšlím, jestli jsem se zbláznil já nebo ony. Začal jsem si vyhledávat různé návody a rady, jak zacházet s dětmi, rozhovory s psychology. A mám čím dál větší pocit, že současnému světu nerozumím, že to, co mně připadá jako pitomost, je nyní oslavováno.
Například nesmím říkat malému Matýskovi, ať nebrečí. Prý mu tím zarazím průchod emocí. Dcera mi citovala z několika článků, v nichž různí odborníci na výchovu dětí tvrdí, že když dospělý řekne dítěti, ať nebrečí – třeba v případě, že si rozbilo koleno nebo mu kámoš vzal kyblíček – narušuje tím jeho psychiku. Pokud mu budu říkat, ať nepláče, dávám mu prý tím najevo, že není správné vyjadřovat své emoce. A to údajně bylo typické pro mou generaci – nedávat najevo emoce.
No nevím, když jsem to slyšel, měl jsem pocit, že budu vyjadřovat emoce až moc, tak jsem radši šel na pivo.
Závadné je říct děcku, ať se chová jako dospělé, ať nezlobí jako malé dítě. Prý ho tím znejistíme. Nedávno jsem vnukovi – je mu pět – řekl, se chová jako malý kluk, že jsem čekal, že už je chlap, který umí chodit v horách. Bylo to v situaci, kdy na výletě fňukal, že se mu už nechce jít dál. Co myslíte, že se stalo? Pěkně zrychlil a hned jsme byli na kopečku.
S vnučkami je to ještě horší. Například není vhodné pochválit je, že jim něco sluší.
Já si myslel, že se to hodí, že budou mít radost. Jenže, když jsem jedné řekl, že jí ty nové džíny sluší, dcera mi vysvětlila, že si to vnučka v jedenácti letech může vykládat jako že jí jiné oblečení nesluší. Prý se jí tak může narušit sebevědomí, začne přemítat, co jí sluší a co ne a to může vést až k poruchám příjmu potravy. Řekněte mi, prosím, zbláznil jsem se já nebo dcery nebo všichni?
Nechci situaci zlehčovat, i když to vlastně dělám. Jenže já jsem se vždy snažil vše řešit s humorem, možná ho mám trochu drsnější, ale vždyť mě přece mé dcery musejí znát. Najednou mě peskují, kritizují, vychovají, školí mě. Manželku to taky štve, ale nechce dělat dusno v rodině, tak mlčí. Doma o tom mluvíme, když je s dcerami, přikyvuje jim a vrhá na mě varovné pohledy, ať držím ústa.
Tak jsem se jen chtěl poradit, zda dostáváte také nějaké manuály na to, jak zacházet s vnoučaty? Jestli jim říkáte, ať nebrečí a že jim to sluší? Jestli vám taky připadá, že se svět veze na vlně přecitlivělosti, kde kdo se kvůli čemukoli uráží a humoru je mezi námi čím dál méně? Nebo si to myslím jen já?
(Autor si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
