Moje první cesta k moři
Ilustrační foto: Pixabay

Moje první cesta k moři

5. 10. 2023

"Letos jedeme k moři," oznámil jednoho krásného dne tatínek. A jeli jsme. Mně bylo osm, sestře patnáct a v životě jsme ještě u moře nebyly. Tatínek se rozhodl pro Jadran.

Jednak byl nejblíž, a pak jsme taky jinam nedostali příslib. Ten byl tak nepatrný, že jsme byli nuceni zvolit jako přístřešek stan, a maminka nakoupila kvanta konzerv asi tří typů, co byly na trhu. Lančmít, vepřové ve vlastní šťávě a hovězí na divoko. Stan tatínek vypůjčil, maminka vyštrachala lihový vařič, a byli jsme připraveni.

Cesta byla velmi dramatická zásluhou našeho starého wartburgu, jenž nikdy předtím nevezl takovou zátěž. No jen si to představte: čtyři členové posádky (já jsem byla hubená chcíplinka, ale tatínek mě váhově doplnil), stan, spacáky, nafukovací matrace, vařič, konzervy na čtrnáct dní, stolek a čtyři židle, o ostatním ani nemluvě. Dodnes nechápu, jak jsme to mohli do toho auta narvat, neboť jsme neměli zahrádku. Se sestrou jsme balancovaly na vycpaném zadním sedadle a celou cestu jsme se mlátily o střechu.K první kolizi došlo před Brnem. Wartburg odmítl vyšplhat do prvního strmějšího kopce, který se na naší pouti vyskytl. Museli jsme vylézt a tlačit. Maminka projevila obavy, že takhle budeme muset tlačit až k Jadranu, ale naštěstí auto pochopilo, že nemá cenu trucovat.

Další problém byl se stanem. Tatínek vypůjčil stan pro dva. Taky si nestihl natrénovat stavění stanu a při prvním použití kdesi v Maďarsku to nezvládl. Nafoukli jsme tedy matrace a rozložili se kolem auta v malebném seskupení. Tatínek se nenaučil postavit stan ani další noc a vlastně vůbec nikdy, ale v Jugoslávii se problém vyřešil sám. Jakmile jsme se rozhodli pro nějaký kemp, rodiče hbitě vyložili stan a ostatní kempovací propriety, mě popadli za ruku a zmizeli jsme po anglicku. Sestra, patnáctiletá vnadná blondýna, se usadila k hromadě věcí a bezradně se rozhlížela vůkol. Byla to vždycky otázka několika minut a najednou kde se vzali, tu se vzali, ochotní krásní mladí svalnatí a hlavně šikovní jugoslávští mladíci v hojném počtu. Sestra rozdala pár cukrbliků a ve chvíli stál stan se stolkem a židličkami kolem.

Pak jsme se zjevili my, sestra omluvně pokrčila rameny a mladíci otráveně zmizeli. Někdy se stalo, že některý vytrval, a když jsme pak jeli dál, sestra lkala a mladík žádal rodiče o její ruku. Celkem se to stalo tak třikrát a poslední mladík byl natolik sympatický i zbytku rodiny, že tatínek vážně uvažoval o výhodném sňatku sestry, a tím pádem o zajištění každoročního pobytu u Jadranu pro nás pro všechny. Jediný problém byl sestřin nízký věk a tatínek si to nakonec rozmyslel, přestože ho mladík vehementně přesvědčoval, že u nich je to věk pro vdavky zcela přiměřený.

V kempech jsme budili značnou pozornost. Byli jsme tehdy v šedesátých letech jedni z mála Čechů notabene s tak malým stanem, ve kterém jsme spali naskládaní našíř. Kolem nás se tyčily ohromné hranaté příbytky s několika ložnicemi a předsíněmi. Jen v jednom kempu jsem objevila stejně velký stan jako byl ten náš. Celá naše rodina se na něj šla podívat a tatínek pronesl: „Vida, vida, i západní Němci bydlí v takovém stanu jako my." Radostně jsme přikyvovali, ale pak nám sklaplo. Ten malý stan patřil k ohromnému karavanu a bydlel v něm pes. Německá doga.

Pak jsme taky udivovali všechny kolem naší rodinnou každovečerní tradicí hlasitého předčítání literatury. Měli jsme s sebou například Srpen s bejbinkou od Františka Nepila, velmi inspirativní knihu při cestování do zahraničí. Pak ještě třeba Jirotkova Saturnina, taky takové prázdninové počteníčko. Pokaždé se k nám přidružilo těch několik málo Čechů z kempu a tatínek s maminkou předčítali až do úplné ztráty hlasu. Když jsme rozbalili lihový vařič a vytasili se s konzervami, měli jsme kolem sebe rázem skoro všechny osadníky bez ohledu na národnost. Lihový vařič totiž fungoval jen sporadicky a všichni se nám snažili ve všech možných řečech poradit, jak ho uvést do provozu. Vařič trucoval zpravidla do té doby, než v tatínkovi bouchly saze a začal řvát, že ten krám poletí i s konzervami do moře. To bylo heslo, na které vařič čekal. Celému kempu se ulevilo a přáli nám dobrou chuť.

Samozřejmě jsme se taky koupali v moři a plahočili se po pamětihodnostech, ale mně kromě výše popsaných situací nejvíc utkvělo v paměti mé první setkání s Coca-colou. Dostala jsem ji jako náplast na prodělaný úžeh, aby se mi udělalo líp. To byla taková lahůdka, že jsem se rázem uzdravila a dodneška si pamatuju, jak mě bublinky šimraly v nose...

dovolená Podzimní soutěže 2023 vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mirka Nulíčková
Přiznávám, taky jsem se řehtala.
Helenka Vambleki
Humorné s lehkostí napsané a živě to vidím.
Naděžda Špásová
Poprvé jsem byla u moře těsně po revoluci. Byl to asi třídenní zájezd autobusem do Itálie od manžela z práce. Děti byly ještě malé. Viděli jsme Benátky, San Marino a spali jsme v Rimini. Bylo to moc hezké. U moře jsem byla ještě několikrát, vždy autobusem.
Jana Kollinová
Vtipný článek, který se četl sám. Díky.
Zdeňka Ortová
Zuzanko, to je nádherné povídání a báječně vtipné. Když jsem dočetla k odstavci se stanem pro dogu, smála jsem se na celou knihovnu.
Marcela Pivcová
Já jsem si vzpomněla na pobyt u Balatonu - se skupinou asi 12 žáků druhého stupně ZŠ. Byli jsme v kempu a spali po dvojicích v těch nejmenších stanech. K jídlu jsme si kupovali u stánků většinou langoš nebo něco "do ruky", k pití limonádu nebo sodovku. Příděl peněz byl velmi omezený a my s mladými kolegyněmi - učitelkami jsme na jídle šetřily, protože jsme si chtěly dovézt něco, co u nás tehdy nebylo, nebo bylo dost drahé. Byl totiž rok 1971.
Dana Straková
Paní Zuzano, vaše vyprávění o cestě k moři mi připomnělo můj zážitek. Vzpomínka se mi vrací pokaždé, když dávají „Florenc 13.30" , a tam cestující tlačí autobus. My jsme kdysi, bylo mi asi patnáct, jely se sestrou Evou a kamarádkou Jarmilou od Velvety autobusem do Bulharska. Rodiče nám zaplatili pobyt do chatiček v kempu v Obzoru. Z celé cesty si totiž pamatuju akorát to, že autobus, staré RTOčko, úplně stejné jako v tom filmu, nechtělo startovat a vždycky, když jsme zastavili někde na odpočivadle, nahnali nás potom všechny dozadu za autobus a museli jsme ho roztlačit. No vážně. A úžasný bylo, jak na nás všichni koukali, když jsme tohle prováděli na hranicích po celní a pasové kontrole, když celníci řidiči řekli, že už může jet a on nemohl... Ale musím uznat, že při roztlačení to chytlo na první drcnutí, to jo. Dneska už se do Bulharska autobusem nejezdí, ale tenkrát to bylo normální.
Zuzana Pivcová
Zasmála jsem se. Na Jadranu jsem nikdy nebyla a autem už vůbec ne. Kdysi mi jeden doktor říkal, ať si Jugoslávii nechám až na konec, protože se mi pak už nikde nebude tak líbit (samozřejmě z výběru, který jsme tehdy měli). Do Jugoslávie jsem skutečně nejela, nikdy bych nedostala příslib.
Blanka Lazarová
Já se mohu ztotožnit pouze s těmi konzervami. To byly snad tři nejlepší na trhu. Konzumovali jsme je na VŠ kolejích. :-)
Marie Měchurová
Aleno, už dlouho jsem se tak nepobavila, jako při čtení tohoto článku. Taky jsme na Balatonu obdivovali stanové rezidence západních sousedů. Stanu jsme si užili až po revoluci při cestě mikrobusem po Balkánu. Jak to dopadlo se sestrou, v kolika letech se vdávala?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA