Můj podzim života: Bilancovat, nebo dál hledat?
Foto: archiv Jana Zelenky

Můj podzim života: Bilancovat, nebo dál hledat?

7. 10. 2023

Pokaždé, když jsem dokončil nějakou knihu, měl jsem z toho, pochopitelně, dobrý pocit. Vždy jsem ale přemýšlel, co bych měl napsat na její úplný závěr. Jak by měl vypadat takový doslov, aby měl smysl a nebylo to jen nějaké prázdné klišé.

Dříve, když jsem byl ještě o něco mladší, řekněme o deset let, jsem o tom, co a jak psát, moc nepřemýšlel a psal. Cokoli. Většinou mi to šlo, aniž jsem musel nad tématy nějak nadměrně přemýšlet. Myšlenky přicházely, inspirace většinou nechyběla, a já psal a psal. V uplynulých deseti letech jsem toho napsal, myslím, docela dost. Fejetony, glosy, cestopisy, vzpomínky, básně, povídky, román. Byl to můj život. Moje záliba.

Tato moje, zatím poslední, rozpracovaná kniha glos, fejetonů, vzpomínek a literárních úvah – Něco mít před sebou – je zhruba ve své polovině. Rodí se ale už o něco obtížněji než mé práce před mnoha lety. Život nestojí na místě, ale jde stále dál a logicky přináší vedle stále běžných denních okolností i problémy, které před těmi deseti lety nebyly, nebo byly spíše zanedbatelné.

Nedávno, uprostřed noci, jsem se probudil a hlavou mi proběhla trochu předčasná myšlenka. Jaký smysluplný doslov budu jednou k té rozepsané knize psát? A s ohledem na uplynulých deset let mé tvůrčí aktivity.

Vůbec netuším, jestli bude právě tato kniha už mojí knihou poslední. Možná ano, možná ještě ne. Má snad proto být ten můj případný doslov už bilanční? Nevidím do budoucnosti. A čas nezastavím. Ten, který mám ještě před sebou, chci však něčím naplnit. Třeba ještě psaním.

Když by se mě dnes někdo zeptal, o čem jsem vlastně psal a dosud píši, a také, proč píši a co bych ještě napsat chtěl, asi bych chvíli přemýšlel, ale stejně bych mu odpověděl úplně prostě. Píši a chtěl bych ještě dál psát o životě. O sobě, o lidech, o jejich starostech a radostech, o zvířatech, zkrátka o životě.

Někde hluboko, uvnitř mého vědomí, se však nachází jedno velké a skryté téma. Svou podobu tam postupně dostávají životní osudy jednoho člověka, který se po celý svůj dlouhý život snažil žít. Zní to sice prostě, ale ono to zase tak jednoduché nebylo. Jeho život se pohyboval až v jakýchsi sinusoidách. Nechci posuzovat, jak dalece se mu povedlo překonat všechny životní trable a snažit se stále jít dál, a pokud ano, tak jak. Jak procházel životem, jak realizoval své plány a své možnosti. Rád bych o tom ještě něco napsal. Pro mne je to přitažlivé téma. Přesněji řečeno, bylo by to pokračování mého románu Zrcadlo nesplněných přání, jehož závěr jsem nechal záměrně otevřený.

Takže, psát, nebo nepsat? Oživit toto přání, nebo se spokojit s relativním klidem přišedšího stáří? A raději chodit na sklenku s přáteli a povídat si o všem možném. Otázka přímo hamletovská. Myslím si ale, že nejpříjemnější by bylo spojit obojí. Psaní i tu sklenku s přáteli, u které člověk pookřeje a odpočine si od denního stereotypu.

Můj reálný život se v tom svém pozdním stadiu stále posouvá dál a dál. A mně se zdá, že stále rychleji. Nedá se to nijak ovlivnit. Je to velká neznámá. Čas ubíhá jak splašená kobyla a já nemám v rukou ty správné opratě, abych ho uřídil tam, kam bych třeba ještě sám chtěl.

A tak si pro sebe občas kladu otázku. Co bych měl napsat na závěr této své, zatím poslední, knihy? Bez ohledu na to, čím ještě vyplním další, zatím ještě její prázdné stránky. Obrátím se raději opět na mého známého biblického Kazatele, který nám, přes více než tři tisíce let, posílá stále svá moudrá slova krásným jazykem Bible kralické:

 „Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče
a čas smíchu, čas hledání a čas ztracení, čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.“

/ Ecclesiastes – Kazatel, kap. III. /

Kazatel ale opomněl napsat, že existuje také čas psaní. Tehdy byl však trochu jiný svět. Nejsem věřící, jak by se možná z této citace zdálo. Zcela pragmaticky ovšem posuzuji a studuji historii, abych si vytvořil obraz o ubíhajícím čase. Svět víry, koncentrovaný v náboženské literatuře, není jen fundamentálním návodem k tomu pravému životu, ale obsahuje i svět zcela obyčejných lidí, jejich běžné starosti, emoce a životní radosti.

Tak, jaký mám vlastně nyní čas? Ten podzimní čas života?Je to čas hledání, čas nacházení, nebo zatracení? Nechci ale, aby tyto řádky vyzněly příliš pesimisticky. Myslím, že jsem realista a pragmatik a můj život je takový, jaký si ho udělám sám. Jaký jsem schopen si ho udělat.

Mám rád citace moudrých. Lidí, kteří trochu, spíše ale hodně, vystupují svým intelektem a všeobecným přehledem z šedi běžného průměru. Ať už jsou to citace biblické, myšlenky antických myslitelů, nebo myšlenky význačných osobnosti současné i nedávné doby. Fascinuje mě jejich obecná platnost, která se nemění ani s ubíhajícím časem. Občas je mi zájem o citace přáteli i vyčítán. Ale já v těchto myšlenkách nacházím často i svůj zdroj inspirace a možnost jejich srovnání s dnešním, reálným světem.

Myslím, že ještě nebudu bilancovat. Proč taky? Co vše je vůbec na světě jisté? Pouze fakt, že život má svůj zrod, průběh a i svůj konec. To víme všichni dobře. Ostatní je na nás, na lidech, kteří by ten čas života měli něčím naplnit.

V samém závěru této úvahy uvedu ještě jednu myšlenku, i když není biblická, ani antická. Je z pera amerického spisovatele a pastora Roberta Folghuma a je mi velmi blízká:

„Nemyslím si, že smysl života je nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Já jsem. Stát se může cokoliv. Zato si myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem. Nejistota je vlastně požehnání.“

Ano, nejistota je vlastně požehnání. Velké jistoty bývají brzdou vývoje a nenutí člověka k zvláště velké aktivitě. Nejistoty mohou znamenat i hledání, nekonečnou snahu o životní jistoty i hledání určitého pevného bodu.

Ano, nebudu bilancovat. Ostatně, proč? Možná mi současná životní realita pomůže pootevřít ta skrytá dvířka v mém vědomí, za kterými se skrývá osud jednoho člověka, který se snažil hledat zcela obyčejné životní jistoty. Člověka, který se snažil žít. A dopsat ještě jeho příběh.

 

 

* * *

aktivní senioři Můj příběh Podzimní soutěže 2023
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(4.9 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Pane Zelenko moc vám děkuji za nadherné zamyšlení*. Také se občas obracím k biblickému Kazateli. Když jsem před 12 roky jezdila za maminkou do nemocnice, tak právě ve vstupní hale jsem četla s velkým údivem tato příznačná slova: Jest čas rození i čas umírání . . . V té době jsem také daleko víc psala, přímo chrlila, měla v sobě mnoho myšlenek, které jsem musela dát na papír a snad si ani tolik nevšímala nevšedních krás přírody. Ale dnes mi setkávání s lidmi přináší daleko větší radost než dříve a už tolik nepotřebuji jen svoji samotu u papíru. Ale vám ze srdce přeji další krásné dny, které vám budou poskytovat další a další nové náměty a inspirace k psaní. A také splnění vašeho přitažlivého přání v podobě nového literárního díla*.
Helenka Vambleki
Nebilancovat, hledat dál! Přijímat výzvy, psát, chodit na sklenku s přáteli, zkrátka žít naplno!
Alena Švancarová
Přečetla jsem pečlivě a dle mého názoru to není patlání se ve svém životě,ale docela pěkné zamyšlení a podělení se s námi o své úvahy.Je moc dobře,že máte stále naděleno žít tak jak žijete,přemýšlet tak jak přemýšlíte a pokud to tak cítíte,pište.Své čtenáře si Vaše knihy najdou.
Marcela Pivcová
Pane Jendo, podzim je velmi často ještě krásným obdobím. Střídá bouřlivější, horké nebo proměnlivé léto, po něm dává sice uklidnění, ale nechává nám stále sluneční svit a krásnou barevnou přírodu kolem. Vždyť ještě také i pro nás kvetou růže a než přijde mráz, může uplynout ještě řada krásných dní, které nám mohou být dány. Jen víru mít, doufat a jít ... / jak se zpívá v jedné známé písni/.
Anna Potůčková
Jendo nemá cenu nějak v našem věku přemýšlet co bude či nebude dál. Raději se radovat z toho, co je v přítomnosti, hledat si to co nám přináší radost a dokud to půjde tak piš.
Eva Mužíková
Jendo, přiznám se, že u některých Tvých článků musím trochu přemýšlet, abych jim porozuměla. Já svedu jen nějaké rýmovačky, nebo humorné psaní o tom, jak jde život. Přesto si článek / když mi neuteče/ ráda přečtu. Jsi zkrátka hlavička...
Jana Jurečková
Moc hezky jste vše napsal. Já bych řekla - hledat dál. Díky.
Zuzana Pivcová
Vnímám to tak, že člověk opouští tento svět, když už splnil, co mu bylo dáno a také to tak podvědomě cítí, většinou už je svým způsobem otrávený, nic ho nebaví. Snaží se léčit léky, ale duše už chce pryč. Vy toho máte za sebou, ale i před sebou hodně. Nechci Vás ujišťovat, že jste ještě to, proč jste tady, nesplnil. Děláte toho hodně a i přes mnohdy mrzutou náladu se toho držíte a to všechno naopak Vás. Nápady se na Vás hrnou. Nevyužít jich by snad byla zrada na svém nadání.
Jana Kollinová
Pane Zelenko, Vaše úvaha mě oslovila právě v situaci, kdy po úrazu hledám své místo na slunci. Já děkuji Vám.
Jan Zelenka
Paní Kollinová, děkuji za velmi empatický komentář.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.