Pískovcové oblouky jsou všude, kam dohlédneme, tiše a nehybně stojí na svých místech už miliony let.
A už ho vidím! Před námi se klene slavný a impozantní Delicate Arch. Každou chvíli pod ním někdo mává, aby měl snímek na památku. Naše skupina ještě odpočívá, dostali jsme zabrat. Hovím si mlčky na vyhřáté kamenné plošině, vnímám nádheru kolem. Na té skále jsou další turisté, není slyšet hlasitý hovor, jen občas pár slov pološeptem, jako by lidé nechtěli rušit posvátnost okamžiku.
Opodál sedí několik mladých Japonců. Jeden z nich náhle hrábne do strun kytary, ozve se pomalá píseň, procítěný zpěv, kluk má přivřené oči a v jeho obličeji a hlase se dá číst o všech těch člověčích věcech – o lásce, o smutku i naději, o pomíjivosti i kráse, o samé podstatě života. Cítím se jako zasažená bleskem. Patří k tomu i ty slzy, které mi stékají po tváři, celá moje bytost je naplněná dojetím a okouzlením. Málem přestávám dýchat, nechávám se unášet tím magickým okamžikem.
V tento den jsem se rozhodla, že skončím v zaměstnání.
Hlavou mi běžely myšlenky na předchozí léta naplněná shonem, dojížděním, starostí o děti, o manžela, o to, aby všichni doma i v zaměstnání byli spokojení. A co já? Říkám si, děvče, kdy jsi naposledy byla tak plná živých, jiskřivých emocí, kdy jsi prožila tak intenzívní kontakt s krásou, se svou duší? Kolik času máš ještě před sebou...?
Po návratu z cesty jsem zaměstnavateli oznámila, že odcházím do důchodu. Odejít v nejlepším, ne v době, až si budou kolegyně za mými zády špitat, že na práci už nestačím. Odejít v době, kdy jsem zdravá, plná sil, kdy můžu prožívat své dny svobodně a podle sebe. Odejít, abych mohla tvořit sny a plnit si přání. Odejít, abych se mohla vrátit k sobě.
Minulost je pryč. Budoucnost ještě nenastala. Jen jen přítomnost. Je jen TEĎ. Vůně ranní kávy, procházka v lese, nákup a vaření a úřady a doktor...A také hebké vnoučkovy vlásky, manželův úsměv, fotky z cest, holčičí pokec s kamarádkou, svíčka zapálená na hrobě první lásky. Je to barevné a pestré jako podzim, je to nostalgické a melancholické jako podzim, je to naplněné únavou, ale i klidem a zpomalením jako podzim.
Tehdy v Americe jsem se taky šla nechat vyfotit pod ten věhlasný oblouk, jako správná turistka. Jen jsem mu v duchu změnila jméno – je to můj Vítězný oblouk. Mým vítězstvím je život, který chci.
