Z malého přístaviště na Lodním náměstí jsme vyjeli v jedenáct hodin.
Pan kormidelník nám řekl, že jsme první pasažéři. A to dopoledne jsme byli i poslední. Škoda, že nás nenapadlo se zeptat, kolik lidí s ním už asi jelo, nebo se sveze za jeden den. Do lodičky jménem Skalka se vejde maximálně dvanáct cestujících.
Když jsme se přiblížili k soutoku Labe a Ohře a zamířili doprava, řekla jsem Jendovi, že je to poprvé, co jsem na Ohři. Jeho odpověď „Já taky“ mě překvapila. U mě je to pochopitelné. Jsem Pražačka a celý život žiji blízko Vltavy. Ale Jenda, který je Ohří „křtěný“!
Plavba byl příjemná, pohodová. Výhledy na město a řeku byly krásné, stejně jako příroda na březích. Potkávali jsme labutě a kachny, občas z vody vyskočila ryba. Později začal foukat chladný vítr. Zabalila jsem se proto do slabé šály, kterou jsem s sebou měla pro všechny případy.
Po dvaceti pěti minutách jsme přistáli na kraji Terezína nedaleko pietního místa.
Jenda vyšel po schůdkách na cestičku, aby se rozhlédl po okolí. Vrátil se ale zklamán – prý jen cesta a stromy, město daleko.
Jak už to bývá, zpáteční cesta nám utekla rychleji.
Cena pro seniora byla pouhých 20 korun. Trochu nás potrápil nástup do loďky a výstup z ní. Molo bylo spíš molíčko, hodně úzké, plachta nad vstupem málo vytažená. Ale zvládli jsme to více i méně elegantně.