Ne všechny události, které nás v životě potkávají, však vnímáme jako ty pozoruhodné, na které se těžko zapomíná. Musí to být něco skutečně mimořádného.
Když se ale ve vzpomínkách vracím zpátky a hledám nějaké ty mimořádné chvíle, nacházím vesměs jen ty chvíle méně příjemné. Ono je to způsobené asi tím, že ty příjemné chvíle bereme jako životní samozřejmost. Ty chvíle smutné se nám do paměti zaryjí hlouběji.
Vše důležité bývá v životě poprvé. A to nám většinou mění a určuje další průběh našeho života. První napití matčina mléka, první nejisté krůčky za bedlivého dozoru matky, první třída základní školy, která nám zcela mění náš dosavadní bezstarostný způsob života, první zaměstnání, první rande, první milování, první dítě, ale také třeba první infarkt, který přinese člověku určitá životní omezení, a proto musí pak nasměrovat svůj život trochu jinak.
Všechna ta pozitivní první nás v životě posouvají o krůček nebo velký krok dopředu. Bohužel nás někam posouvají i ty negativní první chvíle. To už ale moc pozitivní není.
Obávám se, že v tomto svém, už pozdním, věku jsem všechna ta svá první vyčerpal. Je to ovšem smutné zjištění. Marně přemýšlím, co prvního a nového bych ještě mohl zažít. Napadá mne toho spousta, ale asi jsem odsouzen už jen k opakování všeho toho již dávno zažitého.
Co bych třeba ještě mohl chtít? Skutečně nevím. Možností ubývá s časem. A tak, místo bláhového snění, jsem se raději vrátil o nějaký ten rok zpátky a některé ty první a moc příjemné chvíle jsem ve své paměti vyhledal.
První pořádná schůzka s děvčetem, v třebíčském lesíku na Hrádku, vysoko nad městem. Bylo mi sotva osmnáct. A tam, vysoko nad řekou Jihlavou, jsme se s Libuškou líbali jako o závod. A k tomu nám zvonily zvony sv. Martina z třebíčského náměstí.
K Třebíči se v těch dnech váže ještě jedna zajímavá vzpomínka. Ve městě tehdy probíhaly oslavy Vítězslava Nezvala s básnickou soutěží. V té jsem sice nic nevyhrál, ale jednoho dne jsem se doslova drze vetřel do autobusu se samými zasloužilými a národními umělci a jezdili jsme po místech Nezvalova působení. Byl to úžasný pocit. Při slavnostním obědě jsem seděl vedle paní Nezvalové, která byla vzhledem k mému věku velmi zvědavá. A proti mně seděl švédský básník Blomberg, se kterým jsem si povídal přes tlumočníka, protože jsem, samou trémou, zapomněl mluvit anglicky. To se psal rok 1962.
národní umělci Vilém závada a Karel Nový
paní Františka Nezvalová, manželka básníka Nezvala
Obě fotografie poskytnuty z osobního archivu J. Zelenky
Těch příjemných prvních chvil byla celá řada. Jako asi u každého. Nemá cenu je zde uvádět. Asi bych jen těžko stanovil jejich pořadí. Byl to zcela normální život a zcela normální první chvíle, které si prožívá každý. První svatba, první dítě, první zaměstnání a tak dále. Pokud si tyto chvíle chci vybavit, musím se, s trochou nostalgie, vrátit zpátky o padesát až šedesát let proti proudu času. Ale jen na malou chvíli. Ale vracím se rád.
Udály se, ovšem, i chvíle méně příjemné, až tragické. Rozvod s první ženou sice příjemný nebyl, ale ani tragický. Umožnil mi prožít později, dlouhých čtyřicet pět let, zcela normální a příjemný život se svou druhou ženou.
Ta, skutečně tragická chvíle, bohužel také přišla. Psal se rok 1994 a my jsme se předčasně vraceli domů z italské dovolené. Náš syn, kterému bylo v té době pouhých sedmnáct let, se tam, po náhlém srdečním kolapsu, utopil v moři. Život mívá mnoho tváří. Nechme se ještě překvapit tím, co třeba ještě přijde! Hlavně, aby ty naše příští první chvíle byly jen příjemně pozitivní.
