Narodil se 6. prosince 1920 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Měl ještě mladší sestru Eugenii, jež v dospělosti zakotvila v Argentině, a bratra Oliviera, který se později stal v Praze význačným architektem. Projektoval například sto devíti metrový mrakodrap na Pankráci. Dědeček býval ředitelem cukrovaru a Dušan ještě netušil, jak výrazně mu právě toto odvětví zasáhne do života.
Klidné dětství a mládí bylo předzvěstí dramatických událostí. Po obecné škole a čtyřletém gymnáziu v pražské Libni studoval na vyšší průmyslové škole letectví a automobilismu v Mladé Boleslavi. Od června 1941 pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce a vypomáhal i v mlýně svého strýce v jihočeském Švihově. To už se přirozeně psala temná kapitola naší historie, nad Čechami a Moravou vlál prapor s hákovým křížem. Strýce mlynáře Němci zatkli po atentátu na Heydricha a odvlekli do koncentračního tábora, odkud se již nevrátil. Dušan vytušil, že sám může skončit za ostnatým drátem, a v únoru 1944 se s kamarádem vypravili přes Slovensko a Maďarsko na Balkán, kde se chtěli zapojit do protinacistického odboje. Hned v Budapešti byli zadrženi a putovali jako špioni do zajateckého lágru v Nagy Kanyža. Za pár týdnů se jim spolu s dalšími dvěma vězni podařilo uprchnout, když pracovali na nedalekém poli. Dobrodružná cesta nepřátelským územím mohla pokračovat. Došli do Pitomače na úplném severu Chorvatska, kde vyhledali partyzánský oddíl. Po dvou týdnech již působili u 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova. Technicky zdatný Houfek vystřídal coby řidič několik útvarů. Na balkánské frontě bojoval ve Slavonii, u Djakova, Požegy a dalších místech. Odnesl si jizvu od šrapnelu a zlomené obě nohy, když jej v září 1944 nešťastnou náhodou přejelo nákladní vozidlo. Poměrně dlouho se zotavoval v Osijeku. Válka konečně skončila, on se triumfálně vrátil do vlasti a plánoval nový život.
Útěk válečného hrdiny
Využil svých jazykových znalostí (angličtina, francouzština, němčina, španělština, srbocharvátština) a nechal se najmout jako tlumočník pro peruánskou ambasádu v Praze. Spřátelil se přímo s velvyslancem Gonzalem Ullolou a doprovázel jej i při cestách po Československu a Evropě. Dne 18. dubna 1946 Houfek obdržel od prezidenta Beneše medaili za chrabrost, v únoru následujícího roku odznak československého partyzána z rukou ministra národní obrany. Ani minulost válečného hrdiny ovšem Houfka po únoru 1948 neuchránila od problémů. Naopak, vztahy Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se povážlivě zhoršovaly a komunisté považovali veterány z Balkánu za nespolehlivé elementy. Houfka zavřeli, zatím pro výstrahu, na tři dni. Pochopil, že musí znovu odejít, tentokrát na mnohem déle. Rozhodnutí bylo o to těžší, že se již oženil a s manželkou Anežkou plánovali rodinu. Velvyslanec Ulloa, předtím než byl odvolán a zastupitelský úřad řídil druhý sekretář, přislíbil mladému příteli pomoc se získáním víza do Peru. Jednoho dne opravdu utekli přes Šumavu do Německa, odtud do Itálie a v neapolském přístavu v únoru 1949 začala jejich odysea do neznámých jihoamerických dálav. S deseti dolary v kapse vystoupili na pevninu a zcela sami se museli postarat o živobytí.
Nový život v Peru
Houfek znal Peru z líčení pracovníků velvyslanectví a z literatury coby sídlo dávné incké civilizace. Z odvětví hospodářství se nejvíce dařilo cukrovarnictví a na radu jednoho českého krajana, kterého po čase pobytu potkal v hlavním městě Lima, to tedy také zkusil. Chvíli pracoval v továrně a nastudoval si vše o zpracování cukrové třtiny. Pronikl do zákulisí, uplatňoval značný technický talent a navrhoval různá zlepšení a inovace. Vypracoval se na vedoucího inženýra podniku. Když se cukrovarnický průmysl začal rozvíjet na severozápadě Peru, v okresech Tumán, Cayaltí a Paramonga v provincii Chiclayo, vláda hledala schopné montéry. Houfek se přihlásil a znovu se přestěhoval, s chotí Anežkou a tentokrát i s prvorozeným synem Jindřichem (Enriquem). Divoký a chudý kraj na úpatí And si zamiloval. V roce 1959 přijal zakázku a odjel do Panamy, kde za několik měsíců pomohl vybudovat čtrnáct cukrovarů. Následně se však vrátil do Chiclaya a definitivně zde nalezl nový domov, ačkoliv měl na stole ještě další lukrativní nabídku z Kolumbie. Poctivě pracoval v cukrovaru, pořídil si dům ve vesnici Pucalá v údolí Lambayeque, se ženou vychovali celkem čtyři děti.
Pahorkatina na Houfkových pozemcích v Peru. Fotografie poskytnuta z archivu Martina Nekoly
Houfek "prezidentem"
Politicky nestabilní situace v Peru vyvrcholila v říjnu 1968 nekrvavým armádním pučem, který vedl generál Juan Velasco Alvarado. Sám se poté ujal moci a představil ambiciózní reformy ekonomiky a celé společnosti. Velascův nový řád pod označením „Plán Inka“ spočíval v maximálním proniknutí státu do všech oblastí průmyslu, načež následovalo vyloučení cizího kapitálu, znárodňování, rozsáhlá pozemková reforma a vznik struktury zemědělských družstev. Také cukrovarnictví v Chiclayo se rázem ocitlo v rukách družstva, jehož zaměstnanci jednomyslně zvolili Houfka předsedou. Produkce rostla a výsledky nebyly vůbec špatné. „Lid“ mu za odměnu svěřil ještě více důvěry. Stal se prezidentem ústředního Svazu zemědělských družstev Peru (Central de Cooperativas Agrarías del Perú – CECOOAP), tedy jakýmsi vrcholným státním manažerem. Ač peruánskému hospodářskému zázraku rychle docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem nadále zůstávalo tahounem, dosahovalo vysokých výnosů, vyhnuly se mu neefektivní zásahy jiných málo kompetentních správců. Jelikož režim generála Velasca usiloval o přátelské styky a obchodní výměnu s východním blokem, Houfkovi se splnil letitý sen znovu navštívit Československo. Ač v archivech StB veden jako emigrant, z titulu své funkce byl v roce 1972 pozván coby vážený host Škodovými závody, kde ostatně jako mladík začínal, na inspekci elektrotechnického vybavení, které objednala vláda Peru.
Další z experimentů nalézt třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem, v peruánském podání korporativistického družstevnického systému, nedopadl zrovna podle představ. Velasco byl odstaven a jím zavedené reformy postupně zrušeny. Nadále vládla armáda a technokraté, než se moc po prezidentských volbách v květnu 1980 vrátila do rukou civilní vlády. Jedním z efektů rozsáhlých změn se stala i vlna privatizace. Podnikavý Houfek využil příležitosti a zprivatizoval pětatřicet hektarů pozemků v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a několik škol, v nichž umožnil studovat dětem z nejchudších rodin. Nikdo jiný se nezasloužil o prosperitu a zlepšeni životních podmínek obyvatel kraje tak jako on. Český velkostatkář v Peru propojil cukrovary v sedmi okolních vesnicích a dokázal mistrně využít všech skromných výhod, které místní půda a podnebí poskytovaly. Díky prastarým kanálům z dob Inků mohl, i přes nepříliš četné dešťové srážky, dostatečně zavlažovat třtinová pole a sklízet plodinu až po osmnácti měsících, namísto jinde obvyklých dvanácti, aby dostatečně uzrála a obsahovala více cukru. A jeho podnikům se nadále velmi dařilo. Za léta dřiny viděl, jak Pucalá vzkvétá, mohl rozlehlé hospodářství svěřit dětem, sám se v důchodu více šetřit a věnovat se zálibám a koníčkům.
Vděk za nalezení nového domova
Především byl milovníkem velkých automobilů. V jeho vozovém parku se vystřídaly značky Ford, Chrysler i DeSoto, které úzkostlivě opečovával. Když s oblibou podnikal odpolední projížďky a míjel vesničany pracující na polích, každý jej uctivě zdravil, muži snímali klobouky a děti nadšeně mávaly. Señora Houfka každý znal a vděčil mu za mnohé. Sbíral také starožitnosti a rodinné sídlo v Pucalá připomínalo muzeum. Mezi exponáty se daly nalézt lampy ze starých lokomotiv, honácká lasa z Argentiny, kopí z Habeše, domorodé šaty z Tanzanie nebo úlomky malých nádobek a dávné artefakty, které sám našel v okolí. Vědělo se o zdejších četných nalezištích a často sem přijížděly archeologické výpravy a bohužel i tlupy vykradačů. Jejich cílem nebyly předměty z doby Inků, ale vzácné pozůstatky ještě starší civilizace, záhadného království Moche, existujícího mezi prvním a osmým stoletím našeho letopočtu. V roce 1987 byl zhruba v pětimetrové hloubce uvnitř kopce Huaca Rajada, který ležel přímo v areálu jednoho z Houfkových cukrovarů, učiněn historický objev. Prokazatelně šlo o dlouho hledanou bájnou hrobku Pána ze Sipánu. Když tento mocný vládce někdy ve třetím století zemřel, poddaní údajně zasypali místo jeho posledního odpočinku mnohem větším množstvím zlata, než kolik se skrývalo například v egyptských pyramidách. Výkopové práce odhalily, že legendy nelhaly. Houfek si jako majitel pozemku mohl činit nárok na určitá procenta odhadní ceny nalezeného pokladu. Rozhodl se však splatit dluh Peru, které mu kdysi jako utečenci dalo domov, a vzdal se podílu ve prospěch státu. Zemřel 22. dubna 2008 ve věku sedmaosmdesáti let. Dnes na místě nálezu stojí obrovské muzeum a davy turistů za vitrínami obdivují úchvatné šperky z blyštivého kovu.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.