Dodnes si pamatuji slova pracovnice na oddělení pasů a víz u přepážky. „Vy? Vy nepočítejte ani s výjezdem do Jugoslávie!“ Na vysvětlenou, emigrantů u nás v rodině bylo víc.
Rok 1989 byl pro mě zlomový. Narodila se mi nejmladší dcera a pak se po listopadových událostech otevřely hranice. Sestra mohla konečně přijet sem a já dostala pas. Zajet k ní na návštěvu jsem mohla, ale až před vánocemi v následujícím roce. Moc jsem se těšila.
Cestovala jsem vlakem z Prahy do Norimberku. Sama. Po dlouhé době bez dětí, bez nočního kojení, trochu vyděšená a napjatá. Naštěstí mé spolucestující v kupé byly ostřílené cestovatelky a nešetřily informacemi o svých cestách. Má nervozita a strach se dík jejich vyprávění scvrkly na minimum. A taky chování celníků bylo úplně jiné, než jaké jsem znala z mých dřívějších cest do spřátelené socialistické ciziny.
Nádraží v Norimberku bylo veliké, čisté a barevné. A svou atmosférou úplně jiné než naše hlavní. Cestující měli k dispozici vozíky na zavazadla, hrálo tam pár muzikantů a postávalo několik asi bezdomovců. Ale hlavně tam čekala moje sestra.
Nejdřív jsme šly na večeři a pak se vydaly autem do městečka, kde sestra bydlela. Poprvé jsem jela po „autobánu“ a viděla jen míhající se světla předjíždějících aut. Alenka v říši divů. Myslím, že jsem se divila všemu. Sestřinu krásnému bytu, milým lidem, továrně, která byla přes silnici, vyráběla věci z betonu, neprášila a nerámusila, i obsluze v řecké restauraci, kterou jsme navštívily další večer.
Protože byla doba adventu, sestra dostala nápad, že zajedeme na norimberské vánoční trhy. „Ty musíš vidět! Tam jezdí celé Německo!“
„Marie, já nevím, myslíš, že je to fakt nutný?“
„Jo, já tam taky nikdy nebyla, teď máme příležitost!“
A tak jsme vyjely. Trochu jsme bloudily. Mně to nevadilo, město bylo zajímavé. Když jsme dorazily na místo trhů, zíraly jsme tentokrát obě. Davy lidí proudily nahoru a dolů po dlouhé ulici plné stánků. Asi tam fakt bylo celé Německo. Ceny ve stáncích nebyly nic pro českou maminu. A vlastně ani nenabízeli nic, po čem bych toužila. Proto jsme se vydaly hledat restauraci, kde by se dalo v klidu najíst a zajít na toaletu. A to byl problém. Všude plno. Až snad v páté restauraci jsme měly štěstí. Dík pánovi, který kouřil. Aroma jeho doutníku bylo tak silné, že domorodci vyklidili okolní stoly. Marie pracovala jako servírka a byla kuřečka, já byla zvyklá na Sechezu, doutníkové aroma jsme zvládly. Ale byla to síla. Naštěstí pán brzo dokouřil a odešel. A my si mohly v klidu odpočinout a vychutnat jídlo.
Ilustrační foto: Pixabay
Výzdoba vánočního Norimberka, ta byla fantastická. A večer, když se setmělo, to teprve bylo něco. Vystoupaly jsme na ochoz, z kterého byla vidět velká část trhů. Náměstí a kostel zářily tisíci světélek, to barevně doplňovaly stánky se zbožím, vyrovnané v úhledných řadách jak vojáci na přehlídce. A to všechno spojoval jakýsi světelný baldachýn. Zkrátka nádhera.
Marii napadlo, že bych měla ochutnat místní specialitu, bavorské klobásky. Prodával je tam mladý Turek. Když zaregistroval, že se nebavíme německy, zapomněl mi jaksi vrátit peníze. Měl smůlu. Co mu sestra řekla nevím, ale po chvíli peníze vrátil. Klobásky nám hned chutnaly víc.
Ještě jsem potřebovala koupit nějaké drobnosti dětem. Mimo vánoční trhy byl velký obchodní dům, zamířily jsme tam. Doufám, že jsem měla zavřenou pusu. Nikdy jsem neviděla tak narvané police zbožím. A tak narvaný obchodní dům. Postupovaly jsme pomaličku mezi regály k výtahu do vyššího patra. Zboží už jsem přestávala vnímat. Taky mi bylo vedro. Vzdychla jsem si nahlas „Já už to nevydržím“. Za mnou se ozval mužský hlas „ Já taky ne!“ Bylo milé, slyšet češtinu. A zjistit, že nejsem jediná trpící.
Na vánoční trhy jsem nezanevřela, ani na nakupování. A Norimberk jsem navštívila ještě několikrát. Hodně mi připomínal Prahu. Fascinovala mě tam čistota, spousty květin a pak i to, jak se vyrovnal z následky války. Byl hodně rozbombardovaný. Kdybych neviděla fotografie, absolutně by mě nenapadlo, že kostel, v kterém jsem stála, vlastně nebyl. A přesto se povedlo vrátit mu původní podobu.
Samozřejmě jsme se taky se sestrou bavily o budoucnosti naší republiky. Byla jsem přesvědčená, že Německo dohnat nelze, Marie tvrdila, že němečtí experti nám dávají deset let. Zda měli experti pravdu, nevím. Fakt je, že už hodně dlouho máme obchody narvané zbožím a vánoční trhy na Staroměstském náměstí se těm v Norimberku podobají. Nenavštěvuji je, mám radši ty na Mírovém náměstí a nebo ty naše, litoměřické. S vynikajícím svařákem, několika stánky a programem pro všechny generace. Ono opravdu platí že čeho je moc, toho je příliš a pak všude dobře, doma nejlíp.
Na svou první cestu za železnou oponu asi hned tak nezapomenu. I když ty další byly, dá se říct, podstatně dobrodružnější, tak tahle byla mým splněným snem. A nejkrásnější.
