„No jo, mě čeká zazimování mýho dědka až koncem listopadu,“ říká Květa, „to je vždycky makačka, ale udělat se to holt musí,“ rezignovaně svěsila hlavu. Růža a Maruška jí s povzdechem přikyvují. „Holky, já to letos snad budu mít jednodušší,“ kape Jituna trochu optimismu do poněkud vadnoucí atmosféry. „Můj starej slíbil vnukům, že jim přes zimu postaví velkej model železnice. Takže nemusím nic zazimovacího vymejšlet. Už má všechno nakoupeno a už mi taky odstěhoval šicí stroj do garáže, protože v mým koutku bude dočasná dílna. Takže pochopte, že tuhle zimu vám nebudu nic přešívat nebo opravovat.“
Sedím tišeji než pěna na mém půllitru. Chtěl bych se zeptat, co to ty ženské melou, ale nejde to. Správně bych tu vůbec neměl být, je totiž druhý pátek v měsíci a dámská sekce naší party má svůj pravidelný posvátný babinec. Stavil jsem se, jen abych Květě vrátil knížky a dámy blahosklonně svolily, že než teda vypadnu, můžu si dát jedno rychlý pivko. Ale nesmím do ničeho kecat. Myšlení mi nezakázaly, pročež mi v hlavě rotuje zásadní otázka, o jakémže zazimování je řeč. To jakože nás chlapy například zasypou mulčovací kůrou, jak se to dělá u citlivých kytiček, aby jim moc prudce nepromrzly kořínky? (Že by ženy konečně poznaly nevyvratitelnou pravdu, že my muži jsme opravdu křehké a citlivé rostlinky, …ne, z toho je ani náhodou nepodezřívám.) Nebo nás chtějí šoupnout do igeliťáků, proložit naftalínem a zavěsit do skříní, jako se to dělá po sezóně s letním šatstvem? Omotají nás izolační minerální vlnou, jako to udělali Luboš s Mirkou minulej víkend na chatě? Nebo – brnkne mi naprosto hrůzná představa – nechtějí ony nás na zimu obložit hnojem, jak to pamatuju z dětství, kdy takhle sedláci na statcích zateplovali přízemní okénka do sklepů?
Moje fantaztie má pohotovost. Co je to za podivné feminální spiknutí, o kterém my, maskulinní složka lidstva vlastně nemáme ani ponětí? Co se to na nás chystá? Zachytil jsem svou náhodnou přítomností na babinci stopu nekalých ženských záměrů. Chce se mi okamžitě vyběhnout do ulic, shromáždit zástupy kolegů dědků a důrazně je upozornit na hrozící nebezpečí. Podat jim varující zprávu tohoto znění: „Pánové bacha! Naše baby nás hodlají zazimovat jako nějaké sezónní spotřební zboží. Určitě nás chtějí odložit do sklepů, komor, garáží a na půdy jako třeba trubkové zahradní sedačky, jízdní kola, sekačky na trávu, nafukovací matrace, slunečníky a veškerý další v zimě nepoužívaný inventář!“
Nemůžu ten problém dostat z hlavy. Ještěže jsem se díky vracení knížek ocitl na tom babinci a mám tedy podklady pro zorganizování účinného protestního hnutí. Bude se jmenovat Demokratická strana dědků proti zazimování (DSDPZ), půjdeme do parlamentních voleb, vyhrajeme je a já se stanu předsedou dědkovské vlády. Budou o mně psát v učebnicích jako o jednom z nejvýznamnějších dědků v dějinách.
Kochám se svou budoucí slávou, když mi zazvoní telefon. Volá Květa, že prej jsem jí ještě zapomněl vrátit Tři mušketýry. Nevydržím to a pyšně jí oznamuji: „Tak hele, abyste si nemyslely, že vám to vyjde, já jsem to vaše zazimovávání nás chlapů prokouk. Měly byste se stydět, taková podlost!“ Chvíli je ticho, pak slyším, jak říká: „No dovol, vy byste nám za to naopak měli bejt vděční. Neexistuje nic protivnějšího a nervóznějšího, než je chlap v důchodu přes zimu, když mu skončila fotbalová liga, vysedávání na rybách, údržbářské opečovávání chaty nebo chalupy, rytí se v hlíně na zahrádce, chození na houby, komentované čumění po polonahých mladých kočičkách v zahradních restauracích a všechny další ty vaše koníčky a záliby. Kdybychom my ženské pro vás nevymyslely nějakou zazimovací činnost, tak by se s vámi nedalo vydržet. Buď byste se s námi doma hádali, nebo spolu klábosili o blbostech v hospodě. Já třeba jsem svýho Jardu ukecala, že chci příští rok mít u našich na zahradě fóliovník na okurky a on už sedí na projektama a nákresama. Je od něj pokoj a já nemusím přemýšlet, že bych toho popudlivýho dědka nejradši přetrhla jako hada. Je prostě pro letošek zazimovanej.“
