„Výpadky léků neskončí a budou se k nám dostávat jiná léčiva, která budou mít jinou barvu a tvar a budou od jiných firem, než jsme dosud zvyklí," vysvětluje výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem (ČAFF) Filip Vrubel.
Co stojí za současným nedostatkem léků?
Je třeba říct, že výpadky v zásobování léky byly vždy. Není to žádný nový fenomén. Bohužel ale v posledních letech jejich počet stoupá. Situace stále ještě souvisí s pandemií covidu-19. Se zotavováním dodávek všeho možného zboží. Říká se tomu globální selhání dodavatelských řetězců. Pandemie zasáhla výrobce na celém světě a je třeba si uvědomit, že výroba léků je proces poměrně složitý. Skládá se z několika kroků u různých dodavatelů, v různých továrnách, a dokonce v různých částech světa. Každý z nich může trvat třeba i několik měsíců. Pilulka, kterou na konci vidíme, se skládá z rozličných surovin. A každá ze surovin může také pocházet z různých zemí. Může se zpracovávat do meziproduktů v jednotlivých továrnách v různých koutech světa, a tyto procesy trvají dlouho. Pandemie covidu-19 zasáhla postupně výrobu a poté i distribuci. Jen pro přirovnání, pokud byl nedostatek konkrétní suroviny před rokem či dvěma, může se to projevit v dodávkách až teď. Ale znovu opakuji, nedostatek určitých léků byl i v minulosti, jen nebyl tak masivní.
Může na tom něco změnit novela zákona o léčivech, která se momentálně projednává v parlamentu?
Mnoho lidí si myslí, že novela zákona pomůže proti výpadkům v dodávkách léků. Avšak i ministerstvo zdravotnictví přiznává, že s výpadky toho moc dělat nelze. V některých věcech zákon pomůže, ale výpadky léků tady budou i nadále. Ten zákon pomůže například ministerstvu včas odhadnout potenciální potíže v zásobování léky. Takže bude třeba dříve vědět, že k nějakému výpadku dojde. A bude mít také více nástrojů, jak zajistit alternativu. Bude ale zapotřebí mít účinnější nástroje pro alternativní dodávky léků z jiných zemí. Stát by měl rovněž postupovat takovými kroky, jimiž by zajistil dostatečné zásoby léčiv přímo ve skladech v ČR, na základě smluv a objednávek, které učiní přímo stát. To se dnes neděje. Stát léky nenakupuje, neobjednává, neřídí jejich dodávky do Česka, ani dodávky mezi sklady distributorů do jednotlivých lékáren. To by se asi mělo změnit. Ale zas tak daleko stát v tuto chvíli nejde. Některé z těch nástrojů novela zákona obsahuje, ale asi by šlo toho dělat ještě víc. Ministerstvo chce mít podrobnější informace, jaké léky jsou na trhu a v jakých distribučních sítích a v jakých lékárnách léčiva jsou. To všechno by měla chystaná novela zajistit. Některé tyto informace budou dostupné i pacientovi a zároveň i jeho ošetřující lékař by měl vědět, ve kterých lékárnách je lék, který předepisuje, dostupný. Avšak výpadkům jako takovým to nezabrání.
Stále častěji se v lékárnách potkáváme s tím, že nám nabízejí jiný preparát, než který je na receptu. Co si o tom máme myslet?
Lékárník jako vysokoškolsky vzdělaný farmaceut má určitá práva a povinnosti, které mu stanoví zákon. Jedním z práv je právě možnost nabídnout pacientovi alternativu léku, než který je předepsán. Musí ale obsahovat stejnou léčivou látku. Pacient netuší, že to, co léčí, není pilulka samotná, ale že rozhodující je její obsah. To, co v léku léčí, je právě ta léčivá látka. A jestli je v konečném důsledku ta pilulka malá, hranatá a nažloutlá, nebo velká, kulatá a bílá, to roli vůbec nehraje. Je správné, že lékárník může pacientovi nabídnout alternativu. Z medicínského hlediska je totiž zajištěno, že ta alternativa má stejný účinek pro pacienta, protože ten lék musí obsahovat stejnou léčivou látku, jen může být od jiné firmy. Lékárníci nabízejí alternativu často z důvodu, že lékař nevědomky předepíše lék, který momentálně není dostupný. A je právě rolí lékárníka nabídnout správnou náhradu. Do budoucna je potřeba si na to víc a víc zvykat. Výpadky léků neskončí a budou se k nám dostávat jiná léčiva, která budou mít jinou barvu a tvar a budou od jiných firem, než jsme dosud zvyklí.
Kde má pacient jistotu, že mu nebude záměrně nabídnut dražší preparát?
Lékárník má ze zákona povinnost nabízet levnější varianty. Problém nastává, když vy užíváte lék, který je bez doplatku, a ten zrovna bude ve výpadku. Bude existovat jen alternativa s doplatkem. Lékárník vám nesmí nabídnout dražší preparát v případě, že je na trhu dostupný levnější. Jenže musí být dostupný. Pokud není, tak se prostě může stát, že vám bude nabídnut lék s doplatkem. Je ale třeba upozornit, že pokud je ve výpadku levnější lék, a vy si proto musíte vzít dražší lék s doplatkem, tento doplatek se započítává do tzv. ochranného limitu. V tomto smyslu tedy alespoň trochu pacient chráněn je. Přeplatky nad jeho limit mu pojišťovna poté vrátí.
Můžete nám říct, jaký je ochranný limit pro seniory?
Limit je nastavený ze zákona a mají ho všechny zdravotní pojišťovny stejný. Pro pojištěnce nad 65 let je roční limit pro úhradu léků 1000 korun ročně. U lidí nad 70 let je tento doplatek 500 korun ročně. To znamená, že pokud pacient nad 65 let utratí 1000 korun ročně za léky na recept, vše ostatní mu uhradí pojišťovna. U lidí nad 70 let při útratě 500 korun ročně za léky na recept opět vše ostatní hradí pojišťovna. Je ale bohužel poměrně složité vysvětlit, co přesně a jak se započítává do ochranného limitu. Třeba když budete v lékárně doplácet na lék sto korun, může se stát, že se vám těchto sto korun vůbec do limitu nezapočítá. To se totiž stane v případě, že na trhu bude dostupný jiný lék, který ale obsahuje stejnou léčivou látku, který žádný doplatek nemá. Těch různých výjimek je bohužel docela hodně, i když obecně lze říct, že ochranný limit funguje a stovky tisíc pacientů dnes chrání před vysokými doplatky.
Přesto si lidé stále častěji stěžují na výši doplatků za léky. Dá se to nějak vysvětlit?
Úhrady léků, tedy kolik přispívá na lék zdravotní pojišťovna, jsou v podstatě nastavovány automatizovaně a každý rok jsou přehodnocovány. Na starosti to má Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Není to tak, že někdo úmyslně řekne, že nějaké skupině pacientů zvýší doplatky. Tak to vůbec není. Systém totiž počítá s automatickými revizemi všech skupin léků, které se u nás obchodují a tu a tam z těchto revizí vypadne, že prostě je potřeba v některé skupině upravit výši úhrady od pojišťoven. Bohužel nejčastěji směrem dolů, tedy snížit příspěvek pojišťoven. Jenže když cena léku zůstává stejná a vy snížíte výši příspěvku od pojišťovny, logicky vám tak stoupne doplatek. Ten proces funguje tak, že pokud SÚKL někde v zahraničí najde, že cena daného léku na předpis je nižší než u nás, automaticky sníží úhradu celé skupiny léčiv, aby se úhrada pojišťovny přiblížila té nejlevnější ceně v EU. Zjednodušeně je tedy možné říct, že částka, kterou pojišťovna v Česku přispívá svým pojištěncům na lék, odpovídá nejnižší ceně daného léku zjištěné v jakékoli zemi EU. Tento režim je nastavený asi 15 let a je vysoce efektivní z pohledu zdravotních pojišťoven. Problém ale je, že občas není sociálně citlivý, protože občas se bez varování zvýší doplatky v citlivé skupině, kde třeba z hlediska solidarity a sociální ochrany obyvatelstva by doplatky zvyšovány být neměly.
Nakolik jsou reálné informace o tom, že si budeme vyrábět farmaka sami?
Myslím, že to tak docela nejde. Na našem trhu se obchoduje na 9000 druhů léků. Z toho asi tak 6000 léků je na recept a hradí je zdravotní pojišťovny. To je obrovské množství a jak jsem již uvedl, každý z léků se může skládat z několika desítek surovin. Takže úplná soběstačnost není dosažitelná. A to ani v případě velkých evropských států či USA. Žijeme v době globálního obchodu a třeba chemikálie pro zdravotnické účely se vyrábějí a převážejí z jednoho kontinentu na druhý, různě se s nimi pracuje, vyrábějí se další meziprodukty a ty jsou taktéž dostupné v různých koutech světa pro další zpracování. Takže asi nikdy nebudeme stoprocentně nezávislí. Na druhou stranu je možné identifikovat několik léků či surovin, o nichž víme, že je Evropa závislá na Asii, a u kterých dává smysl je do Evropy, potažmo do Česka, přenést. Samozřejmě je lepší dělat to ve spolupráci v rámci Evropy. Státy si mohou rozdělit role, co se kde bude vyrábět, a pak se to bude distribuovat do ostatních evropských států. Pokud se to takhle poskládá, mohly by se zde produkovat některé klíčové léky, a to by pomohlo.
Důležité ale je, že výroba v Evropě, či přímo v Česku, bude vždy na volném trhu bez dotací nekonkurenceschopná oproti lékům dováženým z Asie. Evropští výrobci musí dodržovat evropské normy pro ekologii, evropské normy pro vypouštění emisí a zaměstnancům platit evropské mzdy. Cena léku vyprodukovaná v EU bude často mnohem vyšší než cena léku dovezeného třeba z Indie. Takže základní otázkou je, zda je stát, potažmo Evropská unie, připravena platit za léky vyrobené u nás více, nebo zda je připravena výrobu dotovat.
Obecně se soudí, že Češi nadužívají léky. Že je jejich spotřeba u nás příliš vysoká...
Já myslím, že to není specifický problém Česka. Odpovídá to trendům v západních zemích. Je fakt, že se spotřeba léků stále zvyšuje. Souvisí to s tím, že populace stárne. Souvisí to také s tím, že máme lepší diagnostiku a že se lidé více věnují prevenci. To znamená, že při odhalení nemoci začnou léky například používat mnohem dříve než kdysi. A zatímco kdysi na mnoho nemocí lidé umírali, dnes přežívají, i za cenu neustálého užívání léčiv. A tak není například výjimkou, že pacienti přežijí první své onkologické onemocnění a jsou léčeni, často úspěšně, i v rámci druhého či dokonce třetího závažného onemocnění. A to samozřejmě vede ke zvýšení spotřeby léčiv.
V tomhle ale nevidím větší problém. Ten vidím spíš v plýtvání léky. Pacienti si odnášejí plné tašky léků na několik měsíců. Nezřídka se stane, že tato léčiva nejsou využita. Někdy lidé zjistí po nasazení léčby, že jim přípravek nevyhovuje a za pomoci lékaře musí léčbu změnit. Vím také, že dědicové v rámci pozůstalostního řízení nosí do lékáren zpět obrovské množství medikamentů třeba od svých rodičů, kteří zemřeli, ale kterým lékaři předepisují léky na mnoho měsíců dopředu i ve vysokém věku. To je špatně. Všechny daňové poplatníky to stojí hodně peněz z naší společné kasy u zdravotních pojišťoven. A má v tom peníze i pacient, pokud jsou léky s doplatkem. A v konečném důsledku lék může chybět ostatním pacientům. Přitom řešení může být snadné, a není nutné ani hnát pacienty častěji k lékaři. Elektronický recept nám toto hodně usnadnil. A takzvaný opakovací recept může umožnit lékaři předepsat lék i na rok dopředu, ale tak, že si je musí vyzvednout jen po částech, třeba co dva měsíce pár balení.
Je Vám jasné, že v současné panice kolem výpadků léků nelze zamezit tomu, že pacienti si raději vyzvednou léky na mnoho měsíců dopředu?
Je mi to jasné. Zároveň ale vím, že právě toto panické „předzásobení“ právě roztáčí zmíněný nedostatek léků. Když v loňské sezoně chyběly sirupy pro děti, v určité chvíli přišla do Česka dodávka, která měla zcela objektivně stačit na čtyři až pět měsíců. Ale prostě zavládla panika a tyto zásoby zmizely za dva týdny. Právě proto, že jej skoupili všichni v panice, že možná brzy nebudou, a tak si pro jistotu brali i dva, tři nebo dokonce i čtyři. Pacient by měl zvážit, zda musí mít zásobu léků na tři měsíce, zda by mu nestačila na měsíc. Naštěstí jsou výpadky většinou zatím krátkodobé. Dlouhodobých výpadků je jen pár a většinou jsou to situace, které pak už stát nějak řeší a snaží se třeba zajistit dodávky léčiv z jiného zdroje či vymyslet vhodnou alternativu.
Existuje rada, kam se lidé mohou obrátit, pokud si nejsou jisti skladbou či počtem léků, které užívají?
Fungují služby tzv. klinických farmaceutů. Jsou to odborníci, kteří pracují ve vybraných lékárnách či spíše ve větších nemocnicích. Umí lidem poradit například v tom, u kterých konkrétních léků může nastat kontraindikace či u kterých léků může dojít k duplicitě účinku. Mohou optimalizovat léčbu či spojit se s lékařem a hledat třeba i jiný způsob léčby, šetrnější pro pacienta. Konzultace s klinickým farmaceutem se doporučuje pacientům, kteří berou od šesti, sedmi druhů léků. Pro pacienty, kteří trpí vícero nemocemi, a berou mnoho léků bych konzultaci s klinickým farmaceutem určitě doporučil. Lékaři někdy nemusí vědět, co všechno pacient užívá, od jakých dalších lékařů bere pacient předepsané léky, a tak mu může něco unikat. Klinický farmaceut v takovém případě může odhalit i vyloženě špatnou kombinaci léků, a po konzultaci s ošetřujícími lékaři navrhnout lepší léčbu.
Pozn. redakce: Lékové poradenství provozuje i ePoradna. Je dostupná zdarma a je třeba, aby tazatel naprosto upřímně napsal, které medikamenty užívá a třeba, které doplňky stravy pravidelně bere. Tým odborníků jeho požadavek zanalyzuje a zašle mu odborné stanovisko, jak postupovat.
Léková ePoradna
- funguje prostřednictvím webového formuláře: https://www.pruvodcepacienta.cz/formular/lekova-poradna-pro-pacienty/,
- na dotazy odpovídají zkušení kliničtí farmaceuti z pražské Nemocnice Na Homolce,
- komplexní odpověď dostane tazatel zdarma na svůj e-mail do cca 20 dnů,
- provozuje ji nezisková organizace Průvodce pacienta z.ú.
