Je to věkem, zamilovaností nebo roztržitostí?
FOTO: Jana Vargová

Je to věkem, zamilovaností nebo roztržitostí?

13. 11. 2023

Zprvu to vypadalo jako další příjemné posezení a popovídání u dobrého kafíčka dle hesla - o nepřítomných jenom špatně. My tři babky naštěstí ještě nevypadáme jako vybledlé a vysušené sudičky, a to díky poněkud plnějšímu exteriéru.

Ale ani slovním legráckám, kterým rozumíme jen my. Náhodný posluchač by si mohl myslet, že jsme za odměnu dostaly vycházku z jinak střeženého ústavu.

Postěžovala jsem si, že jsem klíče opět hledala po bytě, až jsem je našla ve špajzu mezi pikslami se solí a cukrem za halasného doprovodu krucipíska a hernajse. Když se Zuzka naparovala, že to nic není, že peněženku našla v mrazáku, uzemnily jsme ji, že tohle je obehraná písnička a jejímu umu není hodna. Ani brýle na hlavě, které hledala po všech cimrách, neposunuly význam jejího zapomínání na vyšší úroveň.

Vlasta se jen tak culila a my dvě zbývající kavárenské povalečky čekaly, čím nás obveselí. Prý osladila polévku. No, to je toho, kolik lidí na světe si osolilo kafe, by se nikomu nechtělo počítat. Jenže kamarádka pokračovala. Minulý týden pozvala na oběd své dvě děti a při placení účtu ve výši 960 korun podala číšníkovi pětistovku s úsměvem granda a slovy - zbytek si nechte.

Při mlsání dortíků jsme vzpomínaly na trapné situace, kdy jsme každá někdy potkala někoho, kdo tvrdil, že se známe, ale ani zaboha jsme si nevzpomněly, odkud je a jak se dotyčná osoba jmenuje. Velice oduševnělá konverzace ve stylu - jé, ahoj, jak se máš? Ještě chodíš do práce? Včera u vás taky pršelo? Ta doprava je hrozná, že? Na kterou tramvaj čekáš? Nemáme třeba společnou cestu? Ráda jsem tě viděla, ale musím se rozloučit, čeká na mě manžel. A s čůrky potu stékající po zádech jsme se rozešli. Nebo naopak, když jsem oslovila muže - Ahoj Zdendo! - a on se zamračil s vražedným pohledem, že mě bylo jasné - tady jde o záměnu osob.

Zuzana se přiznala, že její manžel uvařil skvělý guláš. Z konzervy pro psa. Já si přisadila nákupem poštovní známky za šedesát haléřů, kterou jsem požadovala před třemi lety. Mladá prodavačka na mě zírala jako na mimozemšťana s anténkou na hlavě.

Skákaly jsme si do řeči o dopravních prostředcích, do nichž jsme nastoupily jako do špatného spoje nebo špatným směrem. Já jsem zmeškala začátek semináře, protože jsem metrem místo do Chodova jela do Letňan. Vlasta si spletla nástupiště, a pak se divila, když jí průvodčí upozornil, že sedí ve vlaku do Ústí nad Labem, což je zcela jiná světová strana než  Olomouc, kam se vypravila jen tak na výlet.

Na přetřes přišly esemesky zaslané jinému adresátovi. Naštěstí se nejednalo o zálety a nasazování parohů, ale jen o nevinné informace v rámci kamarádských blábolů. Na oko jsem si postěžovala, že jsem před několika dny volala svému manželovi a před koncem rozhovoru jsem vyšilovala, že jsem zase někam položila mobil a musím ho najít a že aby mě prozvonil.  Po manželově upozornění, že do něčeho takového hovořím, jsem zkoprněla s poznáním, že sama se sebou musím něco udělat. Čím to je, že se nám občas podaří takováto povedená i nepovedená taškařice? Vyloučily jsme zamilovanost, přepracovanost, roztržitost, tedy situace, které nás zcela jistě nemohou postihnout. Že by to byly průvodní jevy stáří? Začínající nemoci? Když jsme se tímto nenápadným oslím můstkem dostaly na téma evokující možné příčiny, uvědomily jsme si, že procvičováním naší mysli v podobě posilování slovní zásoby díky našim rozhovorům můžeme blížící se nepříjemnosti oddálit.

"Holky, musím se vám k něčemu přiznat," špitla Vlasta po spolknutí posledního sousta pařížského dortu. "Minulý týden jsem se po probuzení vyděsila, že jsem zaspala, a podle toho ranní rituály vypadaly," naznačila téma svého sypání si popela na hlavu. Aby neprobudila ostatní obyvatele bytu, rozsvítila jen malé světélko a v přítmí ze skříně a šuplíku vyndala prádo a oblečení.

"Hygienu jsem neošidila, přece jenom si v mém věku musím na ksicht namalovat nějaký příjemnější obličej," konstatovala. Ubezpečovaly jsem ji, že to ještě není tak hrozné, což vypadalo jako kdybychom neminuly psí hovínko a ještě ho rozšlapaly. "Jak jsem spěchala a v hlavě měla nutnost přijít do práce včas, jsem si nestáhla kalhotky, když jsem šla na záchod." Dožadovaly jsme se podrobností, k našemu zklamání si prý včas uvědomila, že by si přidělala práci ranním vytíráním. Snažily jsme se Vlastu ujistit, že to byl jen výjimečný úlet způsobený nedospáním, ale po jejím dalším svěřování jsme zbystřily. "Už jsem měla obutou jednu botu, když jsem si uvědomila, že jsem si neoblékla kalhoty," přiznala se. "Hele, tak to je na pováženou. Příště bys mohla nechat zapnutou žehličku nebo troubu s husou, a malér je na světě," varovně jsme zdvihly prsty. "Nebo jít ven polonahá, a to, přiznejme si, už není nějaký záviděníhodný pohled." Všechny tři jsme začaly rozebírat různé hypotetické scénáře našich případných přešlapů, příčiny i následky, škody na majetku, vztazích i životech.

Cítily jsme, že jsme v našich úvahách zašly příliš daleko, až tak, že raději nedomýšlet. "Holky, víte co bylo na tom mým zaspání nejsmutnější?" "Že ses nestihla nasnídat a všechno bylo způsobeno hladem?", s dalšími otázkami v očích jsme čekaly na rozuzlení. "Vona totiž byla neděle, a to já do práce nechodím!"

 

 

 

Můj příběh přátelství stárnutí
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(4.9 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Jéžišmarjá...jako bych to psala já...akorát tam postrádám jednu mou trapnost...potkala jsem na ulici muže.Jako by z oka vypadl jednomu mému dávnému ctiteli z mládí v mém rodném městě. A tak jsem ho pozdravila titulujíc ho Stando,kde se tu bereš...a on odvětil:No já jsem Standa a bydlím tu už dost dlouho...a pracovali jsme spolu tady v podniku,co před ním stojíme...Zažili jste podobnou hroznou trapnost? :-(
Alena Velková
To jsem ráda, že v tom nejsem sama...dnes ráno jsem hledala klíče, a nakonec jsem zjistila, že je celou dobu držím v ruce...před týdnem jsme se na procházce se psem zeptala jedné starší paní, jak dlouho už je v důchodu a ona mi odvětila, že do něj má ještě patnáct let, že jen tak blbě vypadá...a tak bych mohla pokračovat do nekonečna :-))
Věra Ježková
Bezva článek. Dobře jsem se bavila. Děkuju. :-)
Dana Straková
Děkuji za hezké povídání. Mám to podobné, jenom s tím rozdílem, že já do práce v neděli chodím, hahaha

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.