Jeho zásluhou Lanzarote uniklo příšerné, nekontrolované až živelné výstavbě obřích hotelů, kterou jsem viděla na Tenerife i na Gran Canaria nebo v pevninské španělské Murcii, a která v poslední době bují, bohužel, i na portugalské Madeiře. Díky Manriquovi na ostrově nejsou žádné billboardy a je tam pouze jedna výšková budova. Musím říct, že působí jako pěst na oko.
Při naší únorové cestě na Lanzarote jsem neměla žádná velká očekávání. Věděla jsem, že uvidím sopky a lávová pole a krajinu jako na Marsu.
Jméno César Manrique mi vlastně nic neříkalo. Snad právě proto jsem byla tak překvapená. Vlastně fascinovaná. A zamilovala jsem se. Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Můj muž kouzlu Manriqua propadl také. A proto jsme se místo koupání vydali po jeho stopách. Naivně jsme si mysleli, že to za čtrnáct dní zvládneme.
Celý ostrov je jedna velká galerie. Galerie, v níž se příroda a člověk spojují v jedno. Galerie, která je založena na kontrastu černé barvy lávy a bílých budov, doplňovaných zelenou a modrou.
Všude je znát Manriquův rukopis. Jeho díla, která jsou rozmístěna po celém ostrově, zapadají do krajiny a nenásilně ji dotvářejí. Tradiční lidová architektura se propojuje s moderním uměním. Člověk má pocit, že je to tam takhle odjakživa.
Volcano House
Asi nejvíc mě nadchla návštěva Manriquova prvního domu na okraji městečka Tahiche. Tak zvaný Volcano House byl v roce 1982 přebudován na muzeum a galerii CM. Z venku nenápadná budova je postavená uprostřed lávového pole, které v jedné místnosti prochází oknem a stává se součástí interiéru.
Ale Manrique tady rafinovaně využil k bydlení i pět podzemních lávových jeskyní, v nichž je kupodivu dost světla a poměrně stálá teplota. Je to fascinující svět, v němž je každá místnost umělecký originál, a z některých vyrůstají palmy až na povrch.
Palm Grove House
Velmi zajímavý je i druhý Manriquův dům Palm Grove House v městečku Haría, ve kterém žil a pracoval v posledních letech svého života, a kde je též jeho muzeum. Tady byly mimo jiné naprosto dokonale propracované koupelny, které byly svými velkými okny součástí venkovního prostoru, ale zároveň zaručovaly absolutní soukromí.
Jameos del Agua
V dutině propadlého vulkanického tunelu vytvořil Manrique úchvatný podzemní svět Jameos del Agua, kde ve slaném jezeře, jehož hloubku určuje příliv, žije jedinečný druh kraba Munidopsis polymorpha, který je bílý, slepý a bez krunýře.
Na druhé straně jezera je terasovitě členěný terén, přes který se dá vyjít až na povrch k bazénu, u něhož má člověk pocit, že se ocitl v ráji. Za bazénem je i velký koncertní sál, kde prý údajně zpíval i Karel Gott.
Mirador del Rio
Na severu ostrova předělal Manrique nevyužívané palebné stanoviště na vyhlídku Mirador del Rio odkud je z kavárny nebo z její střechy ohromující pohled na nedaleký ostrov La Graciosa.
Jardín de Cactus
Řadu svých děl Manrique daroval svému rodnému ostrovu. Jeho posledním darem a zároveň jeho vrcholným dílem, je botanická kaktusová zahrada Jardín de Cactus, kterou umístil do sopečného kráteru. V roce 2017, mnoho let po jeho smrti, získalo toto dílo mezinárodní cenu Carla Scarpa pro nejlepší zahradu.
Další tvorba
Manrique navrhoval také interiéry hotelů a restaurací či kaváren, které propracovával do nejmenších detailů jako jsou například kliky, odpadkové koše, vrata, lustry, nábytek, označení WC, zakončení trámů, přívod slunečního světla, odvětrání atd.
V centrální části ostrova navrhl v městečku Costa Teguise celé předměstí Pueblo Marinero, které se mělo stát ukázkou, jak by měla vypadat budoucí výstavba obytných čtvrtí. Bohužel, dnes je toto místo poněkud zanedbané. Tady mají lanzarotští ještě rezervy.
V hlavním městě Arrecife založil Manrique v pevnosti Castillo de San José Muzeum současného umění (tady máme rezervu ještě my s mužem). On sám také maloval a vytvářel kinetické sochy a jiné objekty. Navrhl loga několika vinařství a vymyslel znak Lanzarote.
Moderní verze jeho ikonického vozu Seat Ibiza jezdí po ostrově v limitované edici do dnes.
Rozsah Manriquova tvůrčího potenciálu je fascinující a vystačil by pro dalších deset umělců. Je naprosto originální a svůj. Kdybych ho měla přece jen přirovnat k někomu z našich sochařů, tak mě napadají Karel Nepraš a Vladimír Preclík. V architektuře mi místy evokuje Dušana Jurkoviče a v jiné oblasti zase rakouského architekta, umělce a ekologa Friedricha Hundertwassera.
Proč César Manrique?
Nebýt jeho předčasné smrti při autonehodě, mohl toho Manrique ještě spoustu vytvořit. V jeho díle není přítomno násilí. Je pozitivní, hravé, někdy provokuje, ale spolehlivě zahání chmury a přináší lásku a radost. A toho si čím dál tím víc cením. Mrzí mě, že fotografie nejsou dostatečně výstižné. Lanzarote a Manriqua je potřeba zažít. Nasát atmosféru těch míst, a pak si večer sednout a všechny dojmy umocnit při nasávání nejen vůně výborného místního bílého vína, jehož lahve nesou Manriquův rukopis. Pak má člověk slunce v duši.
Informační zdroje:
Letáky Fundatión César Manrique a Casa/Museo César Manrique
Průvodce: Lanzarote a Fuerteventura, Berlitz – Lingea, první vydání 2019
Wikipedie
Fotografie:
Alena a Jan Velkovi
Detail kraba převzatý z informační tabule před jeskyní Jameos del Agua
Zájemci si mohou vyhledat: César Manrique – Česká Wikipedie:
· http://www.cesarmanrique.com/
· http://www.fcmanrique.org/
· http://www.svet-bydleni.cz/bydleni-1/cesar-manrique-architekt-se-zelenou-dusi.aspx
· Webový server obsahující interaktivní mapu Lanzarote se všemi architektonickými díly Césara Manrique a podrobné kresby jeho děl.
