Muž činu neváhá, takže jsem zakoupil suroviny a na druhý pokus si uklohnil kastrol kvalitní krupicovky (první pokus poněkud nevyšel, měl jsem dost práce odstranit z hrnce a z kvedlačky vzniklý polystyrén). Když se ale konečně přiblížila velká chvíle, kdy vnořím lžíci do té pohádky mládí, pocítil jsem, že je nutné dát jí slavnostní rámec. Vychutnat si ji v plné parádě. Takže jsem si rychle na krk pověsil kravatu, přepnul televizi z fotbalu na Animáčka a na gramofonu si pustil starou vinilovou desku s dětskými písničkami Svěráka a Uhlíře. Kaše mezitím sice trochu vystydla a drobátko jí ztuhly svaly, ale bylo to báječné. Nostalgicky jsem zavzpomínal na maminku v květované zástěře, jak na nás s bráchou z okna volá „kluci, honem k obědu, máme krupicovou kašičku, tak aťji máte ještě teplou“. Najednou jsem nechápal, proč nám tenkrát vždycky na nevinné ksichtíky naskočila otrávená grimasa, a z našich úst tlumeným sopránkem zaznělo: „Zase ta hnusná pitomá krupičanda!“
Dva talíře jsem nakonec nesnědl, i ten jeden mi určitě stačí na dalších šedesát let, nicméně jsem rád, že jsem akci „Vzpomínková krupičanda“ uskutečnil. Je dobré a příjemné zalovit v hlubinách svých vlastních dávných časů. Romanticky bych to nazval „okamžiky stříbrovlasých návratů,“ jenže nemám stříbrné vlasy, nýbrž úplně oplešatělou lebku, takže u mě se vlastně jedná o návraty holohlavé. (Jen pro uklidnění kolegů dědků, kteří svůj bílý vlasový porost z různých důvodů překrývají barvivy, uvádím, že i oni si mohou takové vzpomínání v pohodě dopřát. Měli by je ale poctivě nazvat návratem přebarveným, nebo tak nějak. Trochu váhám, jak by své návraty mohli pojmenovat ti bohatí dědci, kteří si na pleš nechali chirurgicky nastřílet nové vlásky…, ale co, to je jejich věc, máme přece demokracii.)
Vzpomínkové brouzdání se roky dětství a mládí se samozřejmě nemusí odehrávat jen v oblasti stravování. Vezměte si třeba oblečení. Nedávno jsem navštívil svého celoživotního kamaráda Juru, nyní úspěšného podnikatele v Hradci Králové. Přišel mi otevřít dveře své krásné vily v klasických starobylých teplákách, jaké my senioři důvěrně známe. Dole guma, nahoře guma, pytlovitě vytlačená kolena, a když je vám zima na cemr, dají se vytáhnout až do poloviny hrudníku. A k tomu měl Jura ještě na nohách neméně starobylé kostkované bačkory s přezkama na pantík. Hned mě to vrhlo zpátky do časů, kdy jsme jako fakani takhle oděni spolu pobíhali po lese za naší vesnicí a hráli si na vojáky. Jen přes bačkory jsme měli natažené takzvané galoše, což byl naprosto geniální produkt československého gumárenského průmyslu. Přiznávám, že jsem ve dveřích Jurova milionářského sídla zůstal stát v hlubokém dojetí.
Pravý orgasmus svých holohlavých návratů do dětství samozřejmě zažívám na blešácích, ve vetešnictvích a v bazarech. Dokonce i v mezinárodním měřítku. Loni jsem například na bleším trhu ve španělské Málaze viděl úplně stejný zelený popelník s ledním medvědem, do jakého můj táta už v padesátých letech típal své Partyzánky a později Startky. A – světe, div se – ke koupi tam dokonce byla i uniforma podpraporčíka někdejšího Československého Sboru národní bezpečnosti. Kdo ví, možná to byl zrovna mundůr soudruha pprap. Křepely, který mě v mých třinácti letech u obce Vilímov sebral za to, že jezdím na mopedu bez brýlí a taky bez řidičského oprávnění. Vzpomínám si, že to tenkrát oznámil do školy a mým rodičům. Ve škole jsem dostal ředitelskou důtku, doma mi táta dal pár facek a zapálil si Startku, kterou posléze típnul v zeleném popelníku s ledním medvědem.
Někdo možná namítne, že tyhle vzpomínací výlety do osobní minulosti jsou projevem stařecké sentimentality. Že jsou zapříčiněny rezignací na věci, které člověka ještě čekají. Já si to ani náhodou nemyslím. Věřte, že to je náramná zábava, která našinci naopak dobře dobíjí baterky. Teď třeba se chystám na akci, kdy pietně zavzpomínám na školní jídelny mého dětství. Ukuchtím si totiž slavné buchtičky se šodó. Dám si jich alespoň dva talíře. A aby to mělo správný slavnostní ráz, obléknu si k nim klasické červené trenýrky – tedy žádné slipy nebo boxerky – a tílko. No a na videu si pustím Pyšnou princeznu a na gramofonu pak desku s Yvettou Simonovou a Milanem Chladilem.