Přirozeně. Svět musí růst. Nezastaví se ve svém vývoji. To, jestli je ten vývoj probíhá pozitivně, či negativně, to je otázka jiná. Jinými slovy, růst někdy přináší pokrok, někdy i negaci.
Já musím, i ve svém pokročilém věku, bohužel konstatovat, že rostu také. A to doslova. Není to žádná metafora. Jo, kdyby to byl alespoň, řečeno metaforicky, ten růst intelektuální. Růst různých vědomostí, dovedností, růst literární invence a inspirace. Jenže, to ne. Ten můj růst je čistá negace. Já bohužel rostu fyzicky. A to, do šířky. Jinými slovy – tloustnu.
Tento smutný fakt jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem musel povolovat opasek o další dírku. Ještě jsem to raději zkontroloval na váze. A skutečně. Nějaké to kilo přibylo. Pro jistotu jsem si ještě spočítal BMI. Tedy Body Mass Index. Výpočet mne paradoxně uklidnil. Jsem pouze na prvním stupni obezity. To ještě jde. Řada mých panelákových sousedů je na tom, při pouhém pohledu, daleko hůře.
Uklidněn touto skutečností jsem se odebral do kouta své kuchyně, kde na skříňce s kuchyňskými potřebami leží už léta proutěný koš, obsahující podpůrné prostředky pro chvíle, kdy mi při psaní dochází potřebná míra inspirace. Tedy pro chvíle, kdy nevím, jak dál. Moje mysl v tu chvíli podvědomě zalétá do onoho kouta kuchyně, kde hledá potřebnou pomoc.
Z koše do talíře jsem si odebral trochu cibulových kroužků, něco bramborových lupínků a po chvíli váhání jsem přidal i pár vanilkových oplatek. Vždyť přece potřebuji dopsat tuto glosu, ne? Příště už budu k sobě určitě tvrdý. Příště ….. ?
