Pro ty, kteří byli poněkud jinak založení než ona, byla ke konci života lehce potrhlou dámou s očima víly, které se zasněně dívaly kamsi do dálky. Pro ty, kteří ji znali blíže a chápali ji, je však nezapomenutelná osobnost.
Její krása byla mimořádná. Bohužel, na to v mládí doplatila. Na jaře roku 1945, když jí ještě nebylo ani šestnáct, do jejího pokoje vtrhli sovětští vojáci. Zatímco lidé v okolí slavili osvobození, ona poznala, co to je znásilnění. Později se s tím zážitkem několikrát svěřila svým blízkým a popsala ho i v knize Poslední deník, kterou připravil její kamarád, herec Josef Kubáník. Zkrátka, dva mladí vojáci ji přiložili vystrašené dívence k hlavě revolver a tím skončilo její hezké mládí. Tvrdila, že pak byl na celý život poznamenán její vztah k mužům, což způsobilo, že nevydrželo její krátké první manželství. Až mnohem později našla muže, ke kterému získala důvěru a nebála se ho. Byl to režisér Pavel Háša. Ze svazku s ním se narodila její jediná dcera.
V herectví se Květě rozhodně dařilo víc než v soukromém životě. Divadlu se začala věnovat hned po válce, vystudovala konzervatoř a poté brněnskou JAMU. V roce 1958 si ji všiml Jan Werich, pozval ji do Prahy, což jí přineslo zajímavější divadelní i filmové role.
A pak se točil Limonádový Joe. Její postava barové zpěvačky jí přinesla pozornost, slávu. Stala se idolem, prototypem osudové ženy, kterou muži sice obdivují, ale zároveň se jí tak trochu bojí. Zkrátka, byla příliš krásná, zvláštní, k tomu měla velmi osobitý styl humoru. Byla pro tu roli tak vhodná, že ani nevadilo, že neuměla zpívat a písně za ni interpretovala Yvetta Simonová.
Pak už přicházela jedna role za druhou, většinou představovala tajemné ženy. Čím byla starší, tím více byly ty ženy zvláštní, tak trochu čarodějky, podivínky. Což ji bavilo, protože takzvané věci mezi nebem a zemí ji vždy zajímaly.
Květa Fialová na MFF Kartlovy Vary v roce 1972.
FOTO: Zuzana Humpálová, ČTK
Lidé, kteří měli štěstí a stali se jejími blízkými přáteli, říkají, že je velká škoda, že ji mnozí lidé vnímali jako divnou bytost, lehce potrhlou vílu se zasněným pohledem. Byla s ní totiž legrace a její vztah k životu byl pragmatický. Což dokladují například slova jejího kamaráda Josefa Kubáníka. V rozhovorech provázejících vznik knihy Poslední deník vyprávěl, že když za ní přijel poprvé, vyměnili si různé dárečky a pak si povídali až do čtyř do rána. Přespal v jejím bytě. Ráno si ho dobírala: „Miláčku, co bys dělal, kdybys mě ráno našel mrtvou?“ „Já se lekl, co to je za otázky. A ona: Tak si to uvědom, nikdo tě tu nezná, jsi v mém bytě, máš plný batoh mých věcí a bába je mrtvá. To nikomu nevysvětlíš,“ popisoval.
Zajímala se o budhismus, o okultismus, přemýšlela často o smyslu života. „Každý člověk má od pánaboha spousty darů a je na něm, jak je zužitkuje. Jako když se narodíš a dostaneš semínka a tvůj úkol je odevzdat na konci rozkvetlou zahrádku. Ale nechtít tu zahrádku, co má soused, nebo aby byla větší nebo jiná. Prostě tu, co máš. A o to šlo v životě i mně. Aby po mně něco zůstalo. Nalej mi ještě šampaňský, miláčku, připijeme si. Na život, na lásku a na vítězství.“ Tato slova v knize Poslední deník její vztah k životu vystihují skvěle.
Jeho poslední část nebyla radostná. Onemocněla Alzheimerem, byla odkázána na pomoc druhých, své dcery, svých nejbližších. I tato fáze života se v knize objevila, její autor se dohodl s dcerou paní Květy, že vše popíše otevřeně. Smysl toho viděli v tom, že třeba knížka pomůže dalším lidem, kteří se vypořádávají s faktem, že jejich blízký má stejnou nemoc.
Květa Fialová by to tak chtěla. Ráda mluvila na rovinu, otevřeně, nesnášela přetvářku, faleš. Říkávala: „Věci jsou, jak jsou.“ A také o sobě říkala, že je voják života. Což její blízcí označují za výstižné. „Ze všeho, co přicházelo, se dokázala zmátořit. Byla opravdu voják života,“ říká Josef Kubáník.
Zemřela v roce 2017, ale její obdivovatelé nikdy nezapomenou na její krásné, zasněné oči a zvláštní opar tajemna, který ji provázel. A to by se jí líbilo. Tajemno totiž měla ráda.
(S využitím zdroje: kniha Poslední deník Květy Fialové, autor Josef Kubáník)
Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.
