Můj muž byl sportovec, kromě tenisu hrál golf, chodil plavat, jezdil na kole, lyžovat do Alp. Všechny sporty byly jeho doménou, já jsme se s ním občas svezla na kole, ale většinou jen do naší oblíbené hospody vzdálené asi osm kilometrů. Na delší tratě a ostatní sporty měl své kumpány, povětšinou kolegy a obchodní partnery, které poznal za třicet let podnikání. Byl nejen zdatným sportovcem, ale i podnikatelem. Hlavně díky jeho firmě jsme si pořídili velký dům, luxusní auto, jezdili jsme na dovolené do exotických zemí.
Myslela jsem si, asi bláhově, že žijeme jako spokojená rodina. Zvláště poté, co naše holky dostudovaly a našly si partnery, vedli jsme takřka bezstarostný život. Ano, nějaké problémy byly, občas zdravotní, občas v manželově podnikání, ale řekla bych, nic zásadního, co by narušilo náš životní rytmus.
Manžel chodil na své sporty, já s kamarádkami do divadla, na koncerty, vlastně nám oběma vyhovovalo, že máme své vlastní zájmy a své přátele. Nebyli jsme na sebe závislí, což jsem považovala ve vztahu za plus.
Když mi Zdenek oznamoval, že ode mě odchází, říkal to s naprosto ledovým klidem. „Omlouvám se ti, ale našel jsem někoho, s kým chci být, kdo se mnou bude sdílet více času, sportovat, bavit se. Jsem ti za všechno vděčný, za výchovu našich dětí, ale už delší dobu se mi zdá, že náš vztah vyvětral,“ sdělil mi. Nezmohla jsem se na žádnou kloudnou odpověď, jen jsem brebtala něco ve smyslu: proč jsi mi to neřekl dřív, mohli jsme být více spolu, proč jsi mě nikdy nevzal na ten tvůj golf, na lyže, proč jsi mě nenaučil hrát tenis?
Ten večer jsem měla zase jít do divadla, a tak jsem se oblékla a vyšla z domu, ale místo divadla jsem zamířila ke kamarádce, které jsem se svěřila. Radila mi, že bych měla vztah zachránit, abych zkusila být aktivnější v intimních záležitostech, nechala si udělat jiný účes, snažit se i trochu zhubnout… ano, napadlo mě, že jsem možná byla příliš pasivní, sex jsme měli s manželem jednou, někdy dvakrát do měsíce a muži to asi nestačilo, ale říkala jsem si, že v našem věku je to normální.
Jenže, nakonec jsem na všechno rezignovala. Neměla jsem sílu ani chuť lepit něco, co bylo evidentně zničené. Manžel se během týdne odstěhoval do nového bytu, neřešil ani rozvod, ani peníze, nic. Prostě si vzal pár věcí, jedno ze svých aut a byl pryč. Nepomohlo ani setkání s dcerami, kterým se omluvil a údajně je požádal, aby na mě dávaly pozor.
Od té doby jsme se viděli se Zdenkem dvakrát nebo třikrát, to když si domů přijel pro nějaké věci. A pak jsem o něm neslyšela několik měsíců až do chvíle, kdy mi volal jeho kolega a sdělil mi, že Zdenek zemřel. Infarkt. Byla to pro mě pořádná rána, i když přiznávám, že mi blesklo hlavou nepěkné „dobře mu tak.“
Pohřeb zařizovaly dcery, já jsem neměla sílu dohadovat se s tou jeho novou partnerkou. Jenže ukázalo se, že to asi taková láska nebyla. Tedy aspoň z její strany. Nepřišla ani na pohřeb. Od notáře jsme se s dcerami dozvěděly, že se zajímala o to, zda nebude něco dědit, ale protože jsme se ani nerozvedli, nezískala od něj nic. Jen si s ním užila ten necelý rok v přepychu, který jistě neznala.
Napadlo mě svěřit se zde proto, abych varovala jiné ženy, které jsou přibližně v mém věku, co se jim může přihodit. Že manželství, které vypadá jako ideální, se může znenadání zhroutit. Myslím, že si manžel po společném soužití s tou mladší ženou uvědomil, že udělal chybu a možná ho to nakonec i utrápilo.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
