Stojím na nábřeží,
dívám se, jak řeka tiše pluje,
vzpomínky dávné přiletí,
teď na tenkrát se proměňuje.
Ach tenkrát, řeka své kouzlo měla,
a my četli nahlas její řádky,
asi jsme si namlouvali,
že řítíme se do pohádky.
Stojím na nábřeží,
a v očích se mi cosi blýská,
teď není už tenkrát,
a mně po tenkrát se stýská.