Můj syn nechápe, že se mně nechce jet ze severu Moravy na dva dny do Prahy jen kvůli tomu, abych s ním a jeho rodinou strávila Štědrý večer. Bývá tam chaos, zmatek, já jsem unavená z cesty, vůbec jsem si to neužívala. Když jsem mu poprvé před dvěma lety řekla, že budu o Vánocích s kamarádkami, rozmlouval mi to. Myslím, že to dodnes nepochopil.
Bývala jsem vždy spíše samotářka. S manželem jsme neměli moc přátel, hodně času jsme trávili sami dva na chalupě v Beskydech, syn, co odjel do Prahy, za námi přijížděl málokdy. Když můj muž před sedmi lety zemřel, dlouho jsem byla bezradná. Neuměla jsem řídit auto, moc jsem si nevěděla rady s praktickými věcmi. Ale pomalu jsem si zvykala a rozhodla jsem se, že si chalupu nechám, i když mě syn nabádal k prodeji.
Když se mi ozvaly bývalé spolužačky, původně se mi s nimi ani nechtělo scházet. Říkala jsem si, že budeme jen lamentovat, stěžovat si, že mě to ještě více rozesmutní. Opak se stal pravdou.
Až jsem překvapená, kolik toho máme společného. Je to jako bychom se vrátily do školy, jako bychom nikdy naše kontakty nepřerušily. Zase se směju, plánuju, mám komu zatelefonovat, mám s kým jít do divadla nebo na výlet po Beskydech. Výhodou je, že všechny bydlíme poměrně blízko sebe, ony dvě jsou zkušené řidičky, takže si můžeme vyjet kam se nám zlíbí.
Pozvala jsem je na mou chalupu a byl to tak příjemný týden, že jsem až nevěřila, že mě něco takového může potkat. Uvědomila jsem si, jak je ženské přátelství důležité a prospěšné, pokud jde o přátelství opravdové. Když jedna z nich vážně onemocněla, jezdili jsme za ní, pomáhala jsem jí s hygienou, pár dnů jsem u ní i bydlela, když jí bylo hodně mizerně. Druhá kamarádka ji vozila autem po lékařích, zařizovaly jsme pro ni, co bylo třeba. Smějeme se, říkáme, že hledáme čtvrtou do party a pak budeme jako ženské v seriálu Sex ve městě, akorát že v důchodu.
Píšu o tom tady proto, že většinou zde čtu příběhy, v nichž se někdo svěřuje s trápením, s problémy. Chybí pozitivní příběhy. Ten můj takový je. Proto jsem se s ním chtěla svěřit. Vím totiž, že někteří lidé se po ztrátě partnera či partnerky uzavírají do sebe, přestávají vyhledávat přátele, nechodí do společnosti. Já jsem taky byla taková. Nebýt toho, že mi holky zatelefonovaly a začaly mě nabádat, ať s nimi někam vyrazím, seděla bych teď doma, byla bych utrápená a jela bych na Vánoce do Prahy jen proto, že se to tak prostě sluší a patří a pak bych se zase unavená vláčela vlakem domů na severu Moravy.
Ovšem teď peču, zdobím chalupu, těším se na holky. Přijedou už den před Štědrým dnem. Uděláme salát, ryby, půjdeme na půlnoční. Těším se na tu cestu horskou krajinou, bude to trochu dobrodružné, už jsme si pořídily baterky čelovky. Po dlouhé době mě těší kupovat dárky. Jsou to jen drobnosti, ale vím, že holkám udělají radost, máme podobný vkus, podobné zájmy, kupuje se mi pro ně dobře, na rozdíl od syna, snachy a vnuků, kteří mají všeho dostatek a já nevím, co jim dát.
Vím, že mnozí lidé mé rozhodnutí dát přednost kamarádkám před rodinou nepochopí. Ale holky to udělaly stejně jako já. Zatím byly naše společné Vánoce moc pěkné, trávily jsme je ve městě u jedné z nás, nyní to bude premiéra u mě v horách. Chtěla bych tím všem vdovám a ženám, které žijí samy, vzkázat, že není špatné vzpomenout si na lidi z minulosti, na bývalé přátele, na bývalé spolužačky, kamarádky. A třeba se jim jen tak ozvat, zeptat se jak se mají, pozdravit je. Může z toho být hezké staronové přátelství.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
