Dvoje papuče. Kniha, která je už dávno doma. Láhev vína pro abstinenta, sada čokolád pro diabetika, trekové hole pro lenocha, silný parfém pro alergičku. Když přijde řeč na vánoční dárky, snad každý si vzpomene na nějaký, který byl naprosto nevhodný, zbytečný, trapný.
„Někdy jsem si říkal, že mě moje rodina asi vůbec nezná. Nechápal jsem, proč mi ty věci dávají. Ale kdykoli jsem chtěl prosadit návrh, že si nic dávat nebudeme, neuspěl jsem. A tak Vánoce u nás vždy byly přehlídka nepotřebných krámů, které nikomu neudělaly radost.“ To jsou slova třiaosmdesátiletého Petra, který před časem ovdověl, těžce onemocněl a nyní žije v domově seniorů. „Snacha mi vždy dávala mýdlo. Syn knihy. Takové, které mě vůbec nezajímaly. Dcera mi dávala zásadně papuče, takže jsem jich měl zásobu. A vnučka poukázky na různé wellnesy, lázně, přičemž já nic takového neměl rád, vůbec mě nikdy nelákala představa, že bych se někde naložil do sudu nebo do bazénku a tam se válel jako hroch. Moji ženu to také nebavilo, spíše jsme z toho měli legraci, zároveň nám bylo líto nechat ty poukazy propadnout, tak jsme je třeba někomu dali. Až teď mi rodina přestala pitomé dárky dávat, asi to berou, že už v důchoďáku nic nepotřebuju. Je to fajn, minulý rok mi přinesli dárkový koš, byly tam dobroty, tak to jsem přivítal víc než papuče či mýdlo,“ pokračuje.
Nebudeme si nic dávat.
Budeme si dávat peníze.
Předem si řekneme, co by nám udělalo radost a pak si to navzájem koupíme.
Tak k této podobě Vánoc přistupuje čím dál více českých rodin.
Příznivci tradic zoufají. Míní, že je to přesně cesta, která tradiční pojetí Vánoc ničí, vždyť mají být spojené s překvapením, s tajemnem, s radostí z nečekaného. Copak je to radost, když předem zavedeme manžela do krámu, ukážeme mu tam svetr a pak si ho pod stromkem rozbalíme s křikem: „Jé, jak jsi věděl, že se mi přesně tenhle líbí?“
Nicméně, zřejmě se projevuje, že většina lidí volí pragmatický přístup k životu. Nebo možná i to, že jsou zklamaní nevhodnými dárky z minulých let. Nebo jde o sympatický signál, že nechceme zbytečně utrácet, plýtvat, pořizovat zbytečnosti?
Podle průzkumu agentury Behavio pro společnost Slevomat dostala třetina Čechů někdy vánoční dárek, který nepotřebovali, nechtěli, neudělal jim radost. Na otázku, zda by přivítali, kdyby se jich příbuzní zeptali, co by je k Vánocům potěšilo, naprostá většina odpověděla, že ano. Nepotřebujeme tajemství, chceme jistotu. Překvapených chce být dárkem jen patnáct procent respondentů, více než padesát šest procent by bylo rádo, kdyby se s nimi blízcí předem poradili a zbytku je to úplně jedno
Z průzkumu vyplynulo, že jen šest procent lidí ovšem dává najevo zklamání, když nevhodný dárek dostane. Dvě pětiny naopak předstírají radost. Čtvrtina pak nevhodný dárek věnuje někomu jinému.
„Problém je v tom, že chceme, aby Vánoce měly hodnotu. A pokud něco považujeme za hodnotné, myslíme si, že to má být drahé. Pokud se chceme cítit slavnostně, musíme za to utrácet. Jenže to je mylné uvažování. Hodnota není něco, co se kupuje, ale co se prožívá,“ říká psycholog Daniel Špok.
Tvrdí, že dárkem se lidé většinou snaží vyjádřit, že obdarovaného mají rádi. Jenže mnohem větší hodnotu má podle něj čas, který by mu případně věnovali. „Jenže darovat čas je náročnější a složitější než vyměnit pár bankovek za pěkně zabalenou krabičku,“ podotýká.
Potvrzuje to zkušenost třiašedesátileté Zdenky. „Když jsem si vždy po Vánocích spočítala, co naše rodina vyhodila peněz za nesmyslné dárky, bylo mi smutno. To byla hračka tam, hračka sem, krémy, kosmetika, parfémy, ponožky, doplňky stravy… Když se to spočítá, jsou to desítky tisíc, protože je nás hodně. Tak jsem řekla, že nechci překvapení. Že si budeme dělat předem seznamy přání. Osvědčily se. Prostě každý z nás píše Ježíškovi. Loni potřeboval vnuk nový notebook, tak jsme se mu na něj složili. Věděl to předem, byl nadšený a rozhodně mu nevadilo, že není překvapen. Já jsem oznámila, že chci před Vánoci na výlet do mé rodné vesnice, kde jsem nebyla řadu let. Bylo to nakonec moc fajn. Jela se mnou dcera, dvě vnučky, zašly jsme si na oběd, prošly se krásnou krajinou, navštívily jsme mou kamarádku z dětství. Byl to pro mě lepší dárek než nějaký další krém na vrásky, kterých mám na poličce několik a vrásek přesto stále přibývá. Konečně rodina pochopila, že není na škodu si říct, co chceme a přestali jsme si hrát na překvapení,“ vypráví.
Pro někoho jsou Vánoce bez překvapení při rozbalování dárků nepředstavitelné. Pro někoho je právě hromada věcí pod stromečkem symbolem toho, že se rodina má ráda. Někdo to cítí přesně naopak a Vánoce si spojuje výhradně se zážitky, s klidem, o dárky vůbec nestojí. Podstatné je umět vycítit, co kdo preferuje a nebát se zeptat. Zeptat se je rozhodně lepší cesta než koupit desáté ponožky.
