Dvanáctiletý Lukáš odmítá jíst u babičky. Doma tvrdí, že mu tam nechutná. „Manželka je z toho zoufalá, protože je odjakživa v rodině považována za skvělou kuchařku. Vaří výtečně, syn, snacha, dcera i zeť se u nás cpou jako diví. Jen Lukášek chce jíst pořád hranolky, škemrá o jídlo z fastfoodových řetězců. Jí pořád nějaké sendviče, bagety, pizzu. Když mu dáme dobrý vývar, řízek nebo nějakou omáčku, odmítá to,“ vypráví Lukášův děda. Jeho vnuk je přitom obézní. Rok od roku více, došlo to tak daleko, že výchovný poradce ve škole se nenápadně ptal rodičů, jestli v tomto směru nechtějí poradit. „Děti se mu smějí, v tělocviku už není schopný pořádně běhat, do schodů funí víc než já. Nemůžu se na to dívat, ale syn se snachou prostě jsou pořád v práci a Lukášek se stravuje sám. Navařeno doma nemají, pořád si jen objednává pizzu a tloustne. Přitom snacha tvrdí, že moc nejí, že neví, z čeho ta kila má. No z čeho? Z toho, že nemá pořádné normální domácí jídlo,“ tvrdí dědeček.
Za posledních třicet let registrují lékaři v Česku pětinásobně víc obézních dětí. „Když si s dětmi povídáme bez přítomnosti rodičů, mnozí přiznají, že je ostatní děti kvůli tomu šikanují, některé to říkají v slzách,“ uvedl obezitolog Jan Boženský.
Už dávno neplatí věty typu: však on z toho vyroste, on to vyběhá, až bude větší.
Děti se kil zbavují velmi těžce a mnohé se jimi trápí, takže mají špatné výsledky ve škole, trpí nejistotou, nemají kamarády. A kvůli jejich obezitě čím dál častěji dochází k neshodám v rodinách. Prarodiče totiž často nejsou schopni pochopit životní styl svých dospělých dětí. Jenže právě ten vede k obezitě jejich vnoučat.
„Obézní děti žijí v podstatě podobné životy. Nesnídají. První jídlo si koupí cestou v obchodě. Místo oběda ve školní jídelně mají fastfood a odpoledne si koupí zase něco nezdravého. Pokud maminka nevaří, a takových je většina, dnešní děti se téměř nedostanou k vařené stravě,“ uvedl obezitolog a pediatr Zlatko Marinov.
A to je právě to, co starší lidé nejsou schopni pochopit. Není divu. Generace současných seniorů byla zvyklá především se stravovat doma. Když už tak přes týden jedli v práci v kantýnách, ale neexistovaly fastfoody, natož rozvážka jídel domů.
„Nedávno jsem hlídala dva dny vnučku, protože dcera a zeť jeli oba ve stejný čas na služební cesty. Dcera mi řekla, ať nevařím, ať si něco necháme přivézt. Chtěla jsem vařit, nechci vyhazovat peníze za dovoz jídla, navíc mi fastfood nechutná a nedělá mi dobře, jenže vnučka trvala pořád na dovezení pizzy. Takže jsme dva dny jedly k obědu pokaždé pizzu. Večer chtěla palačinky. Udělala jsem je, ovšem ona si na ně nabryndala snad celý kyblík nutelly. Když jsem jí nabídla, že jí do nich dám banán a tvaroh, odmítla, to prý nejí. Už chápu, proč je obézní. Navíc za ty dva dny vypila snad více slazených nápojů než jí za celý život. Já piju jen vodu, ona by se holé vody nedotkla. Ovšem dcera neustále tvrdí, že jí nesmím říkat, že má kila navíc, e by z toho měla trauma, že se má mít ráda taková jaká je. Jenže kam to povede? Je obézní a to je jí jedenáct. Jak bude vypadat ve dvaceti?“ přemítá sedmašedesátiletá Jana, kterou životní styl vnučky rozčiluje a trápí.
Tohle nechci, tohle nejím, to mi nechutná…. Tyto věty slyší prarodiče od vnoučat čím dál častěji. Paradoxní je, že právě tyto děti, které nejedí, mívají nadváhu či jsou přímo obézní. Naopak děti, které jedí normální domácí stravu a přiměřeně se hýbou, obézní nejsou. Ve výsledku je tedy na tom lépe chlapeček, který se u babičky nacpe svíčkovou a pak běhá s kamarády venku, než jeho vrstevník, který za celý den sní jen porci hranolků a sedí u počítače.
Jednou z nejtěžších zkoušek v tomto směru bývají Vánoce. Prarodiče opravdu nejsou schopni přijmout, že dítě odmítá to, co připravili a místo toho žadoní, aby rodina zašla na hamburger. Ono se to totiž přijmout, natož pochopit nedá. A je značně těžké pozorovat, jak se z hezkého vnoučka stává neohrabaný cvalík, přičemž to jeho rodiče nepovažují za problém.
