Paradoxy života

Napsal jste to velmi dobře, uhodil jste hřebík na hlavičku, jak se říká. Také netrpím nedostatkem hmotných prostředků, mám dvě krásné a úspěšné dcery, vnuky, dokonce už i pravnoučka, ale někdy se necítím úplně dobře. Pracovala jsem celý život mezi lidmi, měli jsme plno přátel, a nyní bohužel, odcházejí jeden po druhém, jsem vděčná, že existuje mobil, tak jsem s těmi zbývajícími alespoň denně na příjmu, protože chůze mi už dělá potíže a jim také.

Přátelé, děkuji za vaše názory. Nechci ještě bilancovat, mám hodně literárních plánů, ale, málo platné, samota člověka ovlivňuje. A mně bere občas i inspiraci.

Taky občas na mě padne takový tísnivý pocit, pocit, že ... ale však to znáte a píšete o tom. Je to možná bilancování a taky přemýšlení, kolik časů člověku vlastně zbývá. Poslední odstavec Vašeho článku by si každý měl zapsat do paměti. A snad každý má nějakého přítele a tak by si to přátelství měl považovat a nebrat to jako samozřejmost.

Mám takové pocity, dost často, ale nezaslouží si, abych je nazvala paradoxy života. Ty moje jsou obyčejná, lepící se "chandra."

Tak to jste napsal moc pěkně, zřejmě i díky vaší velké slovní zásobě. Jako by to promlouvala sama duše.

:-) Paradoxy života se zpravidla nekonají, když k životním potřebám přidružíme správné atributy :-)

Jendo, hezky napsané. Taky nemůžu říct, že mi něco chybí, v podstatě nechybí. Jenže, když se kouknu do své duše, tak chybí a málo toho není.

Moc dobře tomu rozumím. Takové nahlédnutí do duše.... jako vždy, moc hezké, Honzo.