Slíbila jsem vnučce a vnukovi, že s nimi poslední týden prázdnin někam vyrazím. Což děti s nadšením přijaly. Tak jsem přemýšlela, kam jako. Aby tam byla voda, čistý vzduch, lesy, louky a slunce. A aby to nebylo daleko. Sice, když se prázdniny chýlily ke konci, tak moje nadšení trochu polevilo, práce na zahradě víc než dost, ale - sliby se mají plnit. Nejen o Vánocích.
Vzpomněla jsem si na Mladotice. Tam je rekreační středisko Dolů Bílina a já tam kdysi byla před 25 lety s dnes již nejstarší vnučkou a mým nejmladším synem a ještě jsme měli s sebou jeho kamaráda. Kluci, tehdy dvanáctiletí, ustavičně zlobili čtyřletou Verunku. Od říčky Střela jsem permanentně slyšela - babí vzali mi lopatku, konývku, míč, atd... Za týden jsem měla hlavu jako střep. Navíc tam byli samí staří důchodci se svými vnoučaty a pravnoučaty, vesměs bývalí zaměstnanci Dolů. To víte, tehdy jsem ještě byla mladice, oproti mému dnešnímu věku. A řekla jsem si, už nikdy v životě Mladotice a natož se zlobivými vnoučaty.
No a teď jsem si na pradávné Mladotice vzpomněla. Zavolala jsem tam a objednala chatku. Navíc syn mi řekl - mami my pojedeme s tebou, objednej nám taky chatičku, hlavně, že si můžeme vzít psy. Takže syn, jeho přítel a jejich dva boxeři. Tak jsem tedy objednala dvě chatky. Paní recepční řekla, že dostaneme ty poslední, když máme velké psy. A jelikož mám malé auto, tak už se mi tam Mystynka nevešla, protože děti měly s sebou spoustu zbytečných věcí. Jenže to počasí po celý týden bylo příšerné. Slunce ani nevykouklo, okolí nacucané deštěm, bazén osiřelý, byla ledová voda, ani jedinkrát jsme si nezaplavali. Říkala jsem si, bože ,jak to tady přežiju, opět zážitky jako kdysi, ale trochu jiné.
Tak si představte, že my tam byli celý týden sami. Ani ti důchodci nedorazili, protože byla zima a houby nerostly. Takže byly obsazeny jen ty dvě poslední chatky. Námi. Restaurace byla zavřená, protože kuchař neměl pro koho vařit. Ale, když jsme se ubytovali a porozhlédli po okolí, nebylo to nejhorší. Vytáhli jsme gumáky, ty jsme nosili celý týden, vyšlápli do okolí. Krásné lesy a louky, v lesích ukryté chatky. Říčka Střela je moc hezká, ale umí také natropit dost neplechy, s tím deštivým počasím už byla skoro vrchovatá. Když náhodně chvíli nepršelo, tak jsme vyrazili do Manětína na zámek. V Manětíně je hodně historických památek.
A také jsme zavítali do kostela duchů v Lukové. Správný název je kostel sv.Jiří. V kostelních lavicích sedí modlící se duchové. Tyto sochy stvořil Jakub Hadrava jako svoji bakalářskou práci v roce 2012. Je to velmi působivé, jenže zub času učinil a činí své. Už se skoro rozpadají a kostel je v dosti špatném stavu. A je otázka, opravovat kostel a tím pádem přijít o tyto sochy, které tolik lákají návštěvníky svojí tajemností? Anebo neopravovat a spadne všechno? Ale zážitek to je.
Tak jsem se s Matýskem brodila Střelou přes brody, šlapali jsme v mokrých loukách, s deštníkem jsme chodili pod sprchy. A považte, i kuchaře jsme měli. Syn, kromě boxerů, měl i vše, co potřebuje ke kulinářství v přírodě. Takže my si chodili okolo a on nám připravoval chutnou krmi. Boxeři měli takový prostor, že navečer padli a chrápali. Boxeři chrápou, protože mají krátké čenichy. I když bylo chladno, v chatkách bylo útulno, malé elektrické topení stačilo a my si relaxovali, popíjeli čaj, četli, nebo koukali do mobilů. Sice jsem ve skříňce zapomněla kempingové nádobí, ale on ho někdo najde.
Týden uběhl mezi těmi kapkami deště jako voda a nám se tam moc líbilo. V krásném Plzeňském kraji, plném nádherných historických památek, lesů, říček. Zaplatili jsme si jen dvě chatky a měli jsme celý prostor kempu jen pro sebe. Takový dovolenkový zážitek jsem ještě neměla a rádi na tento poslední prázdninový týden všichni vzpomínáme. A prý si ho rádi všichni zopakují.
