Rozhodla jsem se své trápení popsat, protože jsem si zde četla několik příspěvků lidí, kteří ovdověli. Možná sem moje zkušenost nepatří, protože nejsem vdovou (naštěstí), ale zajímalo by mě, jestli někdo řešil podobný problém. Zda se někdo tak uzavřel před světem po ztrátě partnera či partnerky, zda to samo přešlo nebo zda je v takových případech lepší hledat odbornou pomoc. Jenže táta by si stejně pomoct nenechal.
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké bylo manželství mých rodičů. Připadalo mi, že je u nás doma vše takové normální. Vyrůstaly jsme se sestrou v malé obci, na baráčku, pak jsme obě odešly studovat do Prahy, tam jsme se vdaly a domů jsme už jen občas dojížděly. Nenapadlo mě, že táta byl na mámu hodně fixovaný, že ji tolik miloval. Když onemocněla, staral se o ni, stál při ní až do konce. Byl statečný. Jenže pak přišel zlom. Jako by pro něj máminým odchodem skončil život. V té době šel do penze. Přestal chodit ven, přestal zvedat telefon kamarádům. Já jsem nevěděla, že je to tak zlé, v té době jsem řešila své problémy, takže jsem tátu moc nenavštěvovala. Když jsem chtěla přijet, řekl, že se mu to nehodí. Až mi zavolala jeho sousedka a upozornila mě, jak hodně z kopce to s ním jde. Tam u nich se všichni znají, vidí si doslova do talíře, takže lidé sledovali, jak otec chátrá.
Když jsem přijela, šokovalo mě, jak během několika měsíců sešel. Nebyl oholený, bylo cítit, že se asi moc nemyje. O oblečení škoda mluvit. Doma binec, neumyté nádobí, zápach. Uklidila jsem, ale protestoval, takže jsme se pohádali.
Začaly jsme tam se sestrou jezdit, někdy spolu, někdy jsme se střídaly. Občas jsem vzala syna. Taky byl překvapený, když dědu viděl. Nabídl mu, že by společně jeli na chatu, na ryby. Táta odmítl. On, který vždy hledal jakoukoli příležitost si s vnukem někam vyrazit, odmítl.
Nechce k nám jezdit na Vánoce. Koupily jsme mu loni se sestrou poukaz do lázní, nechal ho propadnout. Manžel za ním přijel s tím, že mu pomůže na podzim poklidit zahradu a pak že by zašli na pivko. Táta se tvářil otráveně, tvrdil, že nic nepotřebuje, že zahradu zvládne sám, na pivo nešel. Zahradu už připomíná džungli, nedělá tam nic. Když jsem se ho zeptala, jestli by se třeba nechtěl přestěhovat do menšího bytu, blíže k nám, začít nový život, řekl, že jeho život je fajn a jediné, co ho trápí je, že mu do něj stále mluvím. Neodpovídá na maily, nebere telefon, nereaguje na esemesky.
Nakonec mi i můj manžel řekl, že se o tátu starám až příliš, že třeba jen potřebuje delší dobu truchlit. Jenže od máminy smrti uběhly už čtyři roky a táta schází čím dál více. Je z něj mrzutý starý děda. Jeho sousedka říkala, že už začíná mít v obci pověst podivína, že nikomu neodpovídá na pozdrav, tváří se jak kakabus a když jednou sousedovic děti měly venku táborák a pokřikovaly dlouho do noci, zavolal na ně policii, že prý ruší noční klid. Na všem vidí jen to špatné, pokud tedy vůbec někdy promluví.
Nevím co dělat. Na jedné straně cítím povinnost se o něj postarat, pomoct mu. Na straně druhé se nechci vnucovat a je mi líto, že mou snahu neocení. Nikdo z rodiny ji neocení. Nedávno mi už i sestra řekla, že se na tátu vykašle, že není zvědavá jet za ním šedesát kilometrů a pořád tam pak poslouchat, ať mu dá pokoj.
„Tak mu dejte pokoj,“ řekl nedávno švagr. No to se řekne. To se mám dívat, jak táta žije ve špíně, hubne a chátrá? Co když trpí nějakou duševní nemocí? Co když si něco udělá nebo něco provede? Začíná být takový nenávistný, až zlý.
Když jsem ho pozvala k nám na Vánoce, řekl, že Vánoce nesnáší. Kdykoli tam jedu, něco mu upeču. Sladké měl rád. Ani se toho nedotkne, říká, že to nechce. Sousedka říkala, že pak našla bábovku v popelnici, kterou mají společnou v ulici. Sousedka mi hlásí, jak to s tátou vypadá. On mi řekl, že jsem ji na něj nasadila a nazývá jí starou estébačkou. Přitom je to moc hodná paní.
Možná někomu budu připadat jako semetrika, která otci příliš mluví do života. Ale pro mě je hrozné sledovat, jak se trápí, jak chátrá, jak odmítá žít. Vždyť sedmdesát let přece není nijak moc, v tom věku ještě lidé prožívají pěkné věci. Má rodinu, má nás, mohli bychom společně někam vyrazit. On místo toho marní poslední léta, která má. Vím, že mámu by to hodně štvalo, kdyby viděla, jak dopadl. Vlastně vůbec nevím, co tam celé dny sám v baráku dělá.
Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám (www.vdovyvdovam.cz), autorka si nepřála uvést celé jméno, fotografie je ilustrační.
