Prohledávala jsem vzpomínky, toulala jsem se pamětí, provětrávala každé zákoutí. Vzpomínky se vzpíraly, vykukovaly jen pomalu a nechtěly se jen tak lehce odhalit. Každá vzpomínka byla jiná, s jiným nádechem připomínající dobu a místo vzniku. Nic ovšem nebylo tak silné, abych mohla při prvním zamyšlení vybrat ten nejsilnější zážitek letošního roku. A přece.
Po včerejším silném dešti se k mému úžasu přihnala silná sněhová vánice. Dva dny před Štědrým dnem! Uvědomila jsem si, že jde o výjimečnou událost, kterou je třeba prožít.
Vydaly jsme se s dcerou na noční vycházku a bojovaly proti silnému sněžení. Prošly jsme se okolím sídliště do míst, kde se do nás vítr opíral velkou silou i do míst, kde jsme mohly obdivovat krásně sněhem obalené stromy. Dokonce jsme si stačily před Trifotem pochutnat na dobrém svařeném víně.
A v čem spočívá ten nejsilnější zážitek? Nevadilo nám, že jsme obaleny sněhem, který nás při fotografování studil do rukou, že nám zapadal za krk a oslepoval oči. V tom tiše spícím sídlišti jsme si začaly povídat, vzpomínat na zajímavé chvíle prožité jako dcera s mámou. Na některé vzpomínky z dětství si pamatoval dcera a já ne, na některé opět já a dcera ne a některé ze vzpomínek se uchovaly v paměti nás obou.
Byla to krásná noc. A největším dárkem pro mne byla mojí téměř šedesátiletou dcerou vyřčená věta: „To jsme si dnes pěkně popovídaly, viď mami“.