Vím, jak jim teď je. Sama jsem ztratila syna. Zemřel po tragické nehodě na motorce, kdy mu nedala přednost dodávka z vedlejší ulice. Bylo mu necelých dvaadvacet let. Ani šestadvacet let po této tragédii jsem se se ztrátou milovanéhé dítěte nevyrovnala. Léta jsem bojovala s těžkými depresemi, nechtěla jsem žít, můj život ztratil smysl, byla jsem rozhodnuta odejít za svým synem...
Lékaři za pomoci manžela mě dostali z nejhoršího, pomohla mi i má práce, které jsem věnovala veškerou energii, ale stejně není dne, kdy bych na syna nepomyslela. I po tak dlouhé době.
Rodiče mladých studentů, na které byli jistě pyšní, nebudou mít letos Vánoce. Možná ani příští roky. Také jsem se nemohla dívat na prázdnou židli u štědrovečerního stolu. Několik let jsme s manželem odjížděli na svátky do zahraničí, do cizího prostředí, kde by mi nic nepřipomínalo ztracené dítě, jeho věci, šaty, knihy...
Nenáviděla jsem řidiče, který nehodu způsobil, proklínala jsem ho a přála mu to nejhorší. Odseděl si dva roky, z vězení posílal omluvné dopisy, nikdy jsem je nečetla, jen manžel.
Zrůdný vrah je po smrti. Měl si vzít život sám hned, nezabíjet nevinné lidi a nezpůsobovat tolik bolesti. Bolesti, která nikdy neodezní.