Přes verandu není možné projít, protože je tam milion bot, z věšáku lítají háčky pod tíhou kabátů, není slyšet vlastního slova, jak všichni halekají, hulákají, do toho řve v televizi Kája Gott s vánoční písní, statečně mu sekunduje „cikán, černý cikán“ z rádia v kuchyni, děti se tahají o to, kdo bude rozdávat dárky, psi vtrhnou dovnitř, jakmile někdo otevře dveře a vrhají se na cukroví na stole, kočka s naježeným hřbetem se plíží pod stromkem a čeká, až půjde někdo okolo, aby udělala zákeřný výpad a pověsila se mu na nohavici, až se dotyčný leknutím praští o nohu od stolu, k tomu účelu donesenému z terasy. Napřed se musí udělat stěhovací manévry, abychom se vešli ke stolu. Musí se vystěhovat stolek, přemístit gauč a přistavit další dva menší stoly z kuchyně, a také nanosit židle z půdy, aby bylo dost místa pro všechny. Neočekávaně se objevila ještě německá teta s die kamaraden, a tak se bylo třeba ještě více srazit, protože nás bude asi tak osmadvacet. … Není to žádná sranda.
Po obědě všichni čekají na obligátní VÁNOČNÍ HRU, kterou je čím dál těžší zrežírovat, neboť děti se čím dál hůř podvolují mému režisérskému komandování. Puberťáci jsou na zabití. Pověřila jsem je výrobou nové komety. Starou jsem nenašla - zřejmě jsem jí v nestřeženém okamžiku vyhodila. Vyklubala se jim z toho víc hvězda Orion, než vánoční kometa. Hláška Marie, alias Mates: „Teto máme problém!“ „Jakej“ ptám se. „Praskla mi voda!“ Blbec. Místo loktušky na hlavu, chce mexickej širák. Tonda, jako že „Jozef“ si namaloval štramácký knírek. Nešel mu umýt, takže vypadá jako Alfréd Hitchcooc. Blbec! Ježíška jsem musela uplatit lentilkama, aby vlezl do kočárku a andělé mydlili s kometou tak vehementně, že málem srazili lustr.
A po koledách se konečně začnou rozdávat dárky! Nastane totální chaos, všichni překvapeně volají ÓÓÓ!!! A největší radost mají všichni z ponožek! Tradičního to dárku, který nesmí chybět. Už je ani nebalíme, ale věšíme je na šňůru na okně místo záclon. Ovšem nejvíce překvapil Ježíšek Barča! Nedá si pokoj a nutí celou rozsáhlou rodinu kultivovati se uměleckými zážitky. Nestačilo jí loni LABUTÍ JEZERO, letos nás podarovala vstupenkami na operu RUSALKA. Většina byla nadšená, našli se ovšem i tací, co se netvářili příliš uchváceně. Prý jim loňský zážitek stačil na deset let dopředu!
Ale největší ohlas sklidí bedna KARAOKE! Od babi Jany, tedy ode mne. Od koho jinýho, že! Matky jsou vysloveně nadšeny. Večer uspořádáme diskotéku a mohli bychom rovnou do soutěže "zpívá celá rodina". A zatímco jedna část rodiny řádí v diskotékovém rytmu v patře, dole se hrají hazardní hry jako "kostky" "prší" nebo "poznej co to je".
Děti nahoře se pošťuchují a tahají o hračky a houpačky a břinkají do hudebních nástrojů, vyrábí „sliz“ - nechutnou hmotu, která se na všechno lepí. (Proboha, kdo jim to dal?!) Dole dospěláci hrají různé společenské hry pro děti, pijí u toho červené či bílé a vydrží jim to do půlnoci.
A já si troufnu konstatovat, že děti nebudou mít v budoucnu trauma z toho, že musely čekat s rozbalováním dárků až po obědě, nebo že jsem musela přemlouvat pubertální synovce, aby se převlékli za Marii a Josefa, protože za čas na to budou vzpomínat s láskou a humorem a nikomu z nich nebude za těžko pomoct komukoli, kdo to bude potřebovat, protože budou vědět, že se to patří.
Kdepak, na tradicích a rituálech není nic špatného. Naopak! I když se tři dny vzpamatovávám, doma brajgl a vánoční úklid v tahu...STOJÍ TO ZA TO
Nu a k vánočním tradicím patří i POUŤ K DOBRÉ VODĚ.
„Pouť“, ke kostelíku nebo vlastně kapličce Panny Marie, Pomocnice křesťanů, nedaleko Draženova je takové završení vánočního času. Někdy jdeme sami s babi, někdy se k nám přidají Barča s Helenou. Je tam totiž studánka se zázračnou vodou. Ten kostelík je zajímavý také tím, že na stromech v lesíku kolem něj visela křížová cesta, vyvedená na plechových kazetách od domažlického Josefa Wimmera. Před několika lety lesík „revitalizovali“, vzrostlé stromy pokáceli, nahradili novou výsadbou a i z křížové cesty udělali na kůlech pověšené obyčejné obrázky pod sklem. Škoda. Ztratily kouzlo originality.
HA TEJKONC VÁM POVÍM DROBET VO TÝ KÁPLIČCE PO NAŠEM - TERY V BULAČINĚ, nebuli po chodsku. To povídala stará babi Sejpkojc z Dražinova, že tuten lesní pramen v Hoře, bul léčivij, páč ňákyj cestář z nedalekýho Ždánova si tam vomyjval bolavou nohu ha vona se mu jako zázrakem huzdravíla. Nu tak tám nechál postavit dřevěnyj křížek, ha vod tich dob se tám sbíhali zdaleka i z blízka. Nu ha časem, něhdy kolem líta páně 1880, necháli tám Dražinovský postavit dřeuenou kapličku. Hale to huž hani babi Sejpkojc nepamatovala. Nu ha karak tulika lidu tám furt svíce pálílo, vod tich jim ta kaple zhoříla. Ha tak neleníli, ha přičiníli se tam postavit kapli novou. Zděnou, na kerou jim líto nebulo peníz hotový, potahy i lidskou sílu věnovát. Ha voltářní vobraz “Matky Boží Pomocný” v tý kapli, nu ten je vod malíře Jaroslava Špilara, ha teky se mu říká “Chodská Madona”. Ha teky se povídá, že v tváří tý Madony, lidi spatřuvali tvář jeho paní, kerý pak se říkálo “Panenka Maria vod Dobrý Vody”. Ha ne jenom Špilar, keryj náš Chockyj kraj tu maluvál, hale i “Paní komisarka” Božena Němcová, tutady špacírem z Domažlic do Klenčí, ha z Klenčí do Dražinova chodíla, ha se vodou tutou občerstvovala. Ba dokonce ji vymaluvál Václav Malý na vobálku Baarovo knížky, “Lůsy” v kerý náš kraj vopisuje. Nu podívijte se na to! Je tám, karak u studánky vodpočívá, ha selka jí džbán tý zázračný vody podává.
HA, KDO NEVĚŘÍ, HAŤ TÁM RYCHLE HUPALUJE!
