„Vždyť víš, že ho nemám kam dát. Nikdo dneska nemůže hlídat. Vůbec nechápu, co s ním je. Vždycky bývá tak hodné. To budou asi zuby,“ zoufala si Matka a tajně doufala, že turnaj už začal, a tudíž nikdo z klientů klubu nebude nic potřebovat.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání nebo spíš zabouchání na dveře a do místnosti bez pozdravu vletěl poněkud rozčílený Muž v golfovém oblečení. Obě ženy sebou leknutím trhly, když uviděly největšího klubového potížistu.
„Co ten tady chce?“ proletělo jim hlavou.
„Policii, zavolejte okamžitě Policii! Z auta mi ukradli všechny golfové hole!“
„Okamžik, posaďte se. Hned se vám budu věnovat, jen co kolegyně utiší Dítě,“ chlácholila ho Alžběta. „No nazdar. Teď kromě Dítěte budeme muset uklidňovat i Chlapa,“ procedila skrz zuby, aniž se přestala profesionálně usmívat.
„No dovolte, já na nic čekat nebudu! To je skandál,“ hulákal už téměř nepříčetný golfista. „Člověka okradou, a ještě by měl čekat!“
Najednou mu zazvonil v kapse telefon.
„Slyším!“ zařval.
Potom už jen zaraženě poslouchal a zmohl se pouze na: „Aha, díky.“ Pomalu vložil mobil do kapsy a otočil se k Alžbětě.
„Omlouvám se. Volala žena, že jsem si ty golfové hole zapomněl doma. Sakra! Já se na ten turnaj tak těšil. Myslel jsem, že vyhraju.“
Z ničeho nic se Dítě na okamžik utišilo, jako by chtělo, aby bylo slyšet Alžbětu, jak říká: „Dnes jste přeci také vyhrál. Sám nad sebou. Dokázal jste přiznat chybu.“
Muž se na ni nečekaně usmál: „Vy toho nějak moc víte.“ Otočil se a seběhl po schodech ven.
Z dálky k němu už jen slabě doléhal pláč Dítěte, které zase řvalo a řvalo.
