„Přestaňte už s tím, vždyť mé šaty nosí normální ženy. A má práce nejsou jen šaty,“ zdůrazňuje. Paradoxní je, že její tvorba sice působí jako z pohádek, ale ona sama stojí nohama pevně na zemi a už mnohokrát musela projevit velkou odvahu a odhodlanost. Třeba když se svou láskou kdysi odešla do Libanonu, do neklidné země, v níž jí mnohokrát hrozilo nebezpečí.
Dostáváte často otázku, jak se v Libanonu žije?
Lidé se mně na to ptají už čtyřicet pět let.
A mění se v čase vaše odpovědi? Přece jen bezpečnostní situace a vztahy mezi Evropou a některými arabskými zeměmi se dost vyhrotily...
Zpočátku se mi život v Libanonu moc líbil. Je to krásná zemička, která je ale bohužel středobodem zájmů velmocí. Na severu má Sýrii, na jihu Izrael, proto jí nikdy nebylo přáno, aby v ní byl klid. Samotní Libanonci samozřejmě po klidu touží, sami by mezi sebou nikdy neválčili, ale odjakživa tam hrozí nějaké nebezpečí. Jsem Libanonu vděčná, že jsem tam našla příležitost tvořit, podnikat. Odešla jsem odsud v době, kdy to tady nebylo možné. V Bejrútu jsem našla přátele, zákazníky, s manželem jsme vybudovali ateliér, dílny. Ale čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak klidný a úžasný je život tady v Česku. Přece jen mi už bylo sedmdesát a to je věk, kdy se už člověk rád cítí bezpečně.
Takže bude návrat?
Vždy jsem o něm uvažovala a uvažuju o něm stále. Mám tady do Česka převezenu většinu svého archivu. Bývám zde často mimo jiné právě kvůli výstavě mé celoživotní tvorby, která je k vidění v Obecním domě. Kromě šatů vysoké krejčoviny je na ní také sklo, které jsem vytvořila, můj porcelán, návrhy šperků, bytových i oděvních doplňků, ale také ukázky jednodušší módy, vhodné pro běžné nošení. O výstavu je stále zájem, teď například tvoříme další termíny, ve kterých budu zájemce provázet. Lidé si rezervují termíny, kdy mám komentované prohlídky výstavy, hodně dopředu. V poslední době také přemýšlím, kam celý svůj archiv umístit. Říkám si, jestli by se třeba někde nenašly krásné prostory, kde by mohla být má tvorba časem vystavena nastálo. Byla bych ráda, kdyby po mně něco zůstalo, kdybych lidem mohla dál předávat radost, krásu.
Fotografie byly pořízeny Makramem Matragi v 80. letech za občanské války v Libanonu,
modelkou je sama návrhářka.
Nevadí vám mluvit o věku, o stárnutí? Je to pro vás téma k hovoru nebo naopak?
V poslední době se setkávám s tím, že moji vrstevníci odcházejí. Je to smutné, už jsem přišla o několik přátel. Ale zároveň si věk nepřipouštím. Ráda se obklopuju mladými lidmi. Já si jdu raději zalyžovat s mladými, než abych seděla doma a telefonovala si s někým, kdo si stěžuje na nemoci.
Starší lidé někdy říkají, že si s mladými nerozumí, že rozdíly mezi generacemi jsou čím dál více výrazné. Vy to tak necítíte?
Ne. S tím absolutně nesouhlasím. Já oblékám už třetí generaci žen. Rozumím si s mladými, oni mě motivují. Mám od nich různé impulsy, ukazují mi nové technologie. Myslím, že starší člověk by se měl o svět mladých lidí zajímat, že si od nich může vzít hodně nového.
Co děláte pro to, abyste si udržela zdraví, kondici, elán?
Považuju za důležité vypadat dobře. Celý život se díky své práci setkávám se zajímavými, úspěšnými lidmi. A takoví lidé se taky rádi obklopují těmi, kteří je motivují a jsou inspirativní. Každý den vstávám v šest ráno a na lačno cvičím. Je to trocha strečinku, cvičení s činkami. Dodává mně to energii na celý den a kdybych vynechala, měla bych výčitky. Po práci chodím do fitka. I tam ráda poznávám nové mladé lidi, nové instruktory, kteří mně třeba učí nové způsoby cvičení. Slyším tam novou zajímavou muziku. To všechno mně dělá dobře.
Ukázky z tvorby Blanky Matragi. FOTO: Poskytnuty z archivu B. Matragi
Jste komunikativní nebo spíše uzavřená?
Já nemůžu být uzavřená. Celý život se věnuju práci, která lidem dělá radost. Musím s nimi komunikovat, plnit jim jejich přání a zároveň při tom otevírat své srdce. Mám několik účtů na sociálních sítích, mám e-shop, komunikuji ráda. Proto mě i tak těší, když někdo přijde na mou výstavu a chce se tam se mnou setkat, vyptává se, když si můžeme povídat.
Nemají ženy obavy vás kontaktovat? Vždyť vaše šaty bývají spojovány s perskými princeznami, se slavnými osobnostmi...
Já už tyhle věty o perských princeznách nechci slyšet. Vždyť šiju i pro české ženy. Dělám jednoduché šaty a doplňky jako jsou šátky, šály. Mám moc ráda velké multifunkční šátky, které se dají uvázat různými způsoby a nosit na různé příležitosti. Jsem ráda, když si lidé kupují mé autorské malby, zdánlivě malé věci či oblečení pro běžné nošení. To mi dělá úplně stejnou radost jako když si někdo ode mě pořídí velké večerní šaty.
Jak hodnotíte současnou módu, styl, který vidíte na českých ženách? Ty starší někdy říkají, že dříve byla móda ženštější, vkusnější, i když nebylo v obchodech nic moc k dostání a ženy musely šít, plést…
Ano, dříve jsme byly zvyklé vytvářet zajímavé věci v podstatě z ničeho. Celkově se mi zdá, že se ale lidé dříve oblékali nezajímavě. A také bývalo striktně dáno, co je v určitou dobu v módě, ať už šlo o délky sukní nebo o šířku ramen. Teď je móda volná. Nosí se vše. Žena se může prezentovat, jak se jí zlíbí. A možnost jsou obrovské. A to je přece výborné. Takže já se teď snažím i starším dámám ukázat, že se dá oblékat svěže a zajímavě v jakémkoli věku. Protože každému sluší a vyhovuje něco jiného, ale o určitou zajímavost bychom se měli snažit vždy.
Scarlett Wilková pro i60.cz
Žena, o které víme vše a přesto nic. Těmi slovy uvedli tvůrci dokument o Blance Matragi, který odvysílala v sobotu 13. ledna Česká televize. Jednalo se o průřez životem této úspěšné ženy od jejího dětství přes dospívání, studium až po život v Libanonu. Blanka Matragi se narodila 20. února 1953 ve Světlé nad Sázavou do rodiny brusiče skla. Studovala na střední odborné sklářské škole a poté na střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě. Následovalo studium v ateliéru oděvního výtvarnictví Zdeňky Bauerové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, čímž začala její kariéra módní návrhářky, jejímž vrcholem bylo v roce 1982 založení salónu Blanka Haute Couture v Libanonu. Za svou práci dostala řadu významných ocenění, například Cenu Františka Kupky udělovanou Sdružením českých grafiků, ocenění Významná česká žena ve světě, Mezinárodní cenu Salvadora Dalího udělovanou prezidiem Alliance Salvador Dalí International.
