(Psáno v čengliš)
Vajfka je na mě naprdlá. A sem v tom fakt nevinně.
V sobotu ráno na mě vybafla, že prej si chce přislípnout a že dyž sem furt takovej morningbird, že prej mám nastartovat a dojít na Franklinku do fůdtaunu pro šoping, páč že prej až vstane, bude si chtít dát sirijal s kofim, a ty sou bez milku nepoužitelný. A protože vajfku miluju a rád prokazuju dobrý skutky svejm nejbrům, řek sem „vaj not” a vyrazil. Trochu rejnilo ale mě to bylo fuk. Mám rád mokro.
Došel sem na místo, šourem to tam mám fajf minits, a vešel dovnitř. U entrydóru zase stál ten ouldan z bradrhůdu a gárdoval. Řek sem mu „Helou, Džony!“ a von po měl hodil raního smajlíka a že prej „Ma’asaláme!“ No samo, že mi docvaklo, že mě zdraví. Taky umim pár arabskejch slovíček, ale bylo mi divný, že se se mnou vodmítá bavit v ingliš. Předsudky? Sebeprezentace? Národní hrdost? Fakt nevim. No fajn. Zaplul sem do ajslů a scháněl se po pivu. Tam kde ždycky byl Hajneken teď na mě vejraly jen samý sladký vody, džusy, ajstý, mineralvótry a podobný žbrundy. A pivo nikde. Zašel sem zpátky za Džonym a doloval z něj, kam přeskladnil piva. Vejral na mě jak hladovej Ahmed přilepenej na med a pak řek: „Bír? Nou bír, nou bír, nou bír.“ Tak nevim, proč mi to musel vopakovat třikrát, ale pak mi docvaklo, že pivo nejen že nemá, ale už ho ani nikdy mít nebude, protože ho přestal kupovat. Tak to mě teda dožral.
Nakoupil sem galón milku a ňákej bred, kejk a paket s mašrůmama. U kasy se motal jinej bradr z bradrhůdu a repoval můj šoping do begů, zatím co sem za šoping platil kreditkartou nezletilý blekskýnce. Luknul sem po něm. Byl takovej přitloustlej, plešatej, pod frňasem se mu uchytil chlupatej katrpilar, brejličky na ajkách a moh bejt v mym věku. Na Araba byl dost vajtovej. To teda jo. Zaplatil sem, šáh po šopingu a řek mu: „Jislamu idék!“ To mě kdysi naučil jeden Arab v Izraeli, je to velmi zdvořilý senkjů, a že prej to znamená ‘Ať Aláh žehná tvoje ruce‘. Mě Aláh sice vůbec nebere, tím míň, když čtu v ňjůspejpru, že mě chce Hamas vodkráglovat za bezvěrectví, ale buď jak buď.
Toho voknírovanýho bojaře ale můj kompliment kečnul za hárt. A že prej je to vode mě bjůtiful, že to by měl každej umět říct a kdesi cosi. Fakt se jen meltoval jak batr na rozpálenym penu a že prej vodkud sem. „Ze Žižkova,“ řek sem mu. „Aha, najs,“ řek a zářil jak volský voko s kisinkou z kečapu značky Hajns. Že by byl taky ze Žižkova? Využil sem nenadálýho projevu frendšipu, a tak sem se ho zeptal, vodkud že je. A von že je prej z Egypta. „Aha, najs,“ řek sem a taky zářil, ale pak se mi ta radyjace kolem fejsu vychvěla do dlouhejch sinusojdek, protože mě docvaklo, že sem ho léta považoval za Syřana. Ale co, vždyť je to prašť jako bouchni. Právě sme se stali frendi a předsudky vo původu dou stranou, nyt? Byl sem fakt v dobrym můdu a tak sem se ho žertovně zeptal: „A jak se daří Sinjárovi, bade?“ Ouvaou. To sem neměl. Luknul na mě a já viděl, že tam, kde ještě před chvilkou byla kisinka s kečapem na mě teď civěly bulety z kalašnikova.
„Co tim myslite, sir?“ řek ten bojař a aniž čekal na vodpověď povídal, že se Sinjárem nemá nic společnýho, protože Sinjár se nechová jako pravej muslim a kdesi cosi. Nebylo mi sice ouplně klýr, kerej z těch dvou portrétů pravýho muslima je ten pravej, jestli ten, kerej nese pikčr křesťanskýho popa s nápisem psanym krví ‚Chceme tvoji hedku’, nebo ten, kerej nese Sinjárovu hlavu s nápisem, psanym taky krví, ‚Kilte židy a sijonisty’, ale nechal sem raději kecavýho ptáčka za vohrádkou zubů a držel hubu. Ten bradr se už zmoh jen na poznámku, že si vo tom jednou početujem a ukázal mi grandilokventní záda.
Šel sem domů a všechno vyprávěl vajfce. „Cože?“ říkala. „Tys ho urazil? Von byl ke mě ždycinky takovej najs a svít a čárming ... Tys k němu byl abreizif?“ A že prej mám jít za ním a vomluvit se mu, a že dokud to neudělám, nepromluví se mnou ani vord. Jo, řekla. Not e vord.
Demit. Zašitovanej bradr z bradrhůdu. Teď mi vajfka kvůli němu doma dělá hel a venku na mě možná čeká někdo, kdo mi chce dát pořádně přes držku. Ale abych se mu šel vomluvit, to teda fakt nepudu. Ajm absolůtly šůr. Neni za co!
Chvíli sem meditoval, co udělám. Napadlo mě, že kdo uteče, ten vyhraje. To jo, ale jen dyž má rychlý fůty, docvaklo mi. A taky je to řešení pro přišitovaný bojaře. Nejsem sice žádnej hýrou, ale tak mě napadá, jestli bych raději neměl, ve svym věku, začít chodit do kurzu sebevobrany...